Dva české příběhy ze Zakarpatské Ukrajiny

08-10-2005

V dnešní rubrice věnované zahraničním Čechům Vás Milena Štráfeldová pozve na Zakarpatskou Ukrajinu. Na území, které do r. 1938 bylo součástí Československé republiky, žije dodnes řada lidí s českými kořeny.

Mukačevo, foto: AutorkaMukačevo, foto: Autorka Na Zakarpatskou Ukrajinu, či jak se mezi dvěma světovými válkami říkalo Podkarpatskou Rus, jsem se vypravila letos uprostřed letošních prázdnin. České stopy tu jsou i po šedesáti letech patrné, přestože k Československu toto území patřilo vlastně krátce, pouhých dvacet let. Za dvě desetiletí první republiky sem ale hlavně z Čech přišlo kolem pětatřiceti tisíc lidí, inženýrů, stavitelů silnic a železnic, lékařů, učitelů, ale i četníků nebo státních úřadníků, kteří se snažili nejzaostalejší část republiky pozvednout. Z Užhorodu i Mukačeva se stala výstavná města se školami, nemocnicemi i celými obytnými čtvrtěmi, vznikly zde továrny, kamenolomy, cementárny a chemičky, postavily se silnice a mosty, železnice i vodní díla. Od roku 1929 do Užhorodu pravidelně létala letadla z Bratislavy. V roce 1938 však začali Češi z Podkarpatské Rusi zase odcházet, do Československa se jich prý vrátilo až kolem třiceti tisíc, a v r. 1939, po vzniku samostatného Slovenského státu, území Zakarpatí obsadila maďarská armáda. Přesto tu ale zůstalo mnoho lidí ze smíšených manželství, kteří měli české nebo slovenské kořeny a kteří tu z různých důvodů uvízli i poté, co v roce 1945 území Podkarpatské Rusi předal prezident Edvard Beneš Stalinovi. To je i příběh rodiny Andreje Demetera z Užhorodu. Na Podkarpatskou přišel už jeho pradědeček:

Andrej Demeter, foto: AutorkaAndrej Demeter, foto: Autorka "Můj pradědeček pochází z dědiny Hažina u Humenného. Odtamtud se dědeček přestěhoval sem. Byla to veliká rodina, měl třináct dětí."

Pan Demeter se ke svým předkům z bývalého Československa dodnes hlásí, jeho tatínek byl ještě rodilý Slovák:

"Náš dědeček byl Slovák. Babička byla Slovenka. Takže on pocházel z čistě slovenské rodiny."

Tatínek pana Demetera se už narodil v Užhorodě a v Zakarpatí si také odsloužil vojnu:

"On tady končil vojenskou službu v 36. pluku, to byl znamenitý pluk. A jak ukončil službu ve vojsku, vystudoval a stal se dozorčím finanční stráže."

Zato maminka Andreje Demetera skutečně přišla na Podkarpatskou Rus z Čech. Přijela sem původně jen na návštěvu k příbuzným, nakonec se tu ale vdala. Rodina Demeterových zde však žila jen do roku 1942:

"Táta byl potom přeložen do Maďarska. Tady na bývalém území Podkarpatské Rusi ho Maďaři považovali za nespolehlivého pracovníka."

Demeterův otec pak sloužil u Budapešti a malého Andreje odvezli k příbuzným do Čech. S rodiči se znovu setkal na konci války. Maminku tak neviděl dlouhé čtyři roky:

Poloniny, foto: AutorkaPoloniny, foto: Autorka "Rodiče se vrátili koncem pětačtyřicátého roku a já, když už padla Budapešť a Bratislava a Brno bylo osvobozeno, jsem bydlel u babičky v Bystřičce pod Perštýnem. A když se tu vznikla Zakarpatská oblast a byli jsme připojeni k Ukrajině, tak mne v 46. roce tetička přivezla do Čopu. A tam mne předala mamince."

V 45. roce se jednalo o tom, zda se Podkarpatská Rus připojí k Ukrajině, proběhlo zmanipulované lidové referendum, čs. vláda předala tzv. pátou zemi Stalinovi a z Podkarpatské Rusi se rázem stala Zakarpatská Ukrajina. Lidé, kteří se na toto území vraceli koncem války v naději, že získají zpět svůj domov a majetek, který tu museli v letech 1938 a 1939 zanechat, znovu odcházeli do Československa. V horším případě tu ale zůstali:

"Maminka se sem nechtěla vracet, tatínek ale byl nejstarší syn v rodině, bylo tam velké hospodářství, dědeček měl vinici, pole, takže potřeboval pomoc."

Pak vám to ale stejně vzali!

"Ano, vzali nám to a zůstali jsme bez ničeho."

A nevyčítala to maminka tatínkovi?

"No, hádali se dost často."

dodává p. Demeter. Do Čech, na které stále vzpomíná, se naposledy podíval v r. 1975. Před dlouhými 30 lety.

"Poznal bych to, protože mám doma československou mapu a tam mám poznačená všechna města, kde jsem byl na zájezdě, jako turista nebo s autem. Mám spoustu, spoustu vzpomínek."

 

Profesorka Irina Hojdašová (druhá zprava), foto: AutorkaProfesorka Irina Hojdašová (druhá zprava), foto: Autorka V Užhorodě žije i profesorka češtiny Irina Hojdašová. Její tatínek přišel na Podkarpatskou Rus z Československa před druhou světovou válkou:

Paní profesorko, Vy jste se zmínila o tom, že tady v Užhorodě na univerzitě se učí čeština. Jak dlouho?

"Teď skončil první ročník, to je deset studentů. A v tomto roce už máme pět nebo šest studentů, kteří by chtěli studovat češtinu nebo angličtinu."

Co vás vůbec vedlo k výuce češtiny? Jsou tu nějací Češi?

"Nejen Češi, ale i Ukrajinci, kteří mají veliký zájem o češtinu. Každý vidí, jak se rozvíjí Česká republika. Je spolu se Slovenskem a Maďarskem v Evropské unii. To jsou země, které sousedí se Zakarpatskou oblastí. To znamená, že se budou rozšiřovat nejrůznější vztahy, ekonomické, politické a tak dále. Jsou potřeba překladatelé a znalci. Takže češtinu se na Slovanské univerzitě učí studenti nejen v rámci oboru čeština a angličtina, ale i ti, kteří mají obor finance, bankovní správa, mezinárodní styky, psychologie. Pravda, v tomto kurzu češtiny je málo hodin, ale stačí to, aby student pochopil, oč jde, a zapojil se do rozhovoru. A dokonce v učebnici, kterou jsem připravila, budou dodatky o tom, jak psát doklady, žádosti a smlouvy. Tam bude zakotvena i politická terminologie a tak dále."

Ještě ke studentům. S jakou znalostí češtiny přicházejí na univerzitu?

"Řeknu to takhle: před několika lety jsme sledovali Českou televizi a to nám velice pomáhalo. Oni neměli sice takovou jazykovou praxi, ale vždycky pochopili a rozuměli. Ale teď? Samozřejmě, když studují, tak znalosti češtiny mají."

Kolik let jim studium potrvá?

"Pět let. Končí diplomovou prací, dostanou diplom ve své specializaci. Budou učitelé češtiny a angličtiny."

Nádraží v Čopu, foto: AutorkaNádraží v Čopu, foto: Autorka Jak jste se k češtině dostala Vy sama?

"Po otci. Byl to Čech, jmenoval se Gretzky. On se sem oženil a nechtěl se už přestěhovat zpátky kvůli mamince. Moje matka nechtěla."

Vy jste žili přímo v Užhorodě nebo v jeho okolí?

"Ano, já jsem se narodila v Užhorodě."

Jakou práci tu měl Váš tatínek?

"Byl vedoucí fotbalového klubu ŠK Rus. Naše rodina byla velice sportovní. Heide-Maria Gretzka byla skokanka z Prahy, byla první v Evropě ve skocích do vody. A můj bratranec je hokejista Wayne Gretzky."

Necítili se tady pak Vaši rodiče jako v pasti, když Podkarpatská Rus připadla Sovětskému svazu?

"Můj tatínek už tam pak nemohl pracovat, ten fotbalový klub zanikl."

A Vy jste tu spokojená?

"Ale ano, mám práci, moje děti také. Starší syn pracuje jako manažer v české firmě, která tu má svůj podnik. Mladší syn je vedoucí oddělení zahraničních styků na užhorodské Lidové univerzitě. Na Slovensku skončil doktorandské studium a teď ho čeká obhajoba kandidátské disertace."

 

08-10-2005