Eva Sitta se v Austrálii prosadila jako úspěšná herečka

24-05-2011

V minulé krajanské rubrice jsme představili českou herečku Evu Sitta, která žije od počátku 80. let v australském Sydney. Absolventka brněnské Janáčkovy akademie měla v Československu řadu úspěchů, hrála hlavní role v Městských divadlech pražských i ve filmu. Se svým manželem, úspěšným zahradním architektem, se ale v r. 1981 rozhodli pro emigraci. Po krátkém působení v Německu odešli do Austrálie, oba tam ale ve svých profesích museli začínat prakticky znovu, od nuly. Zvlášť pro herečku, závislou na své mateřské řeči, to nebylo jednoduché. Eva Sitta se ale pustila do důkladného studia angličtiny a nakonec v Austrálii uspěla i jako herečka. Dnes to považuje za velký úspěch. Eva Sitta je znovu hostem naší rubriky:

Eva Sitta, foto: MinitheatreEva Sitta, foto: Minitheatre "To člověk během cesty tak nevnímá a nevidí. Až když se podívá zpět, tak si vlastně uvědomí, že možná něco dělal dobře. Ale není to bez slz. Já jsem hodně pracovala na angličtině, ale tím, že se naučíte řeč, se nenaučíte kulturu té země. To se naučíte jenom tím, že v té zemi žijete, pozorujete chování lidí, že se učíte jim rozumět a někdy jim vůbec nerozumíte. Říkáte si, jak s nimi máte vůbec komunikova? Pro mne Anglosasové dříve byli "non comunicado" lidi, kdežto my Slované si povídáme."

Austrálie je velmi mladá země. Jak byste vy charakterizovala její kulturu? Ta není jenom anglosaská...

"Ona vznikla jako anglosaská, to mám na mysli, tu kolonizaci. R. 1788 přijel do Austrálie kapitán Cook z Anglie. Potom začali přivážet trestance. To znamená, že ta první, dominantní bílá kultura byla anglosaská. Samozřejmě ale víme, že tam odpradávna, 50 tisíc let, žijí původní obyvatelé Aboriginci, kteří mají, nebo lépe řečeno měli svou velmi silnou kulturu. Bohužel tato kultura je dosti zničena právě bílým člověkem. Řekla bych, že právě začátkem 80. let, když jsme tam přišli, měla Austrálie politiku multikulturismu. Vítala lidi z jiných zemí, z jiných kultur. Tenkrát to považovala za přínos pro zemi. Nyní je to velmi energická multikulturní společnost. V Sydney pojedete tramvají nebo vlakem a vedle vás bude sedět spousta jiných národností, každý bude mluvit svou řečí. V 50. letech to tak nebylo. Čeští krajané, kteří přišli po válce, se setkali s tím, že šli po ulici, mluvili česky a někteří místní obyvatelé, Anglosasové, na ně téměř plivali, protože to viděli jako něco negativního. Říkali jim, že když jsou tu, mají mluvit anglicky! To se naštěstí hodně změnilo. A musím říct, že jsem si na to zvykla. Mně se líbí, když kolem jsou lidé z jiných zemí, kteří mají jinou barvu pleti, protože tím se svět stává lepší. Bohužel se ale stalo, že tito lidé kulturně zemi příliš nepřispívají. Kulturní politika Austrálie je velmi zanedbaná. Oni nepodporují finančně filmový průmysl, nepodporují divadla ani hudbu. A když je nikdo nebude podporovat, tak to zanikne. To je můj názor."

Ve filmu Petrovova aféra, foto: MinitheatreVe filmu Petrovova aféra, foto: Minitheatre Vraťme se k vaší profesionální práci. Jak se vám jako herečce podařilo se v Austrálii uchytit?

"Já jsem velmi tvrdě pracovala na angličtině, protože jsem věděla, že bez dobré znalosti řeči nebudu mít šanci na práci. A potom člověk musí mít vždycky trochu štěstí. Začátkem 80. let přišlo do Austrálie několik evropských herců, i z Československa. Evropanů v této profesi se tam najednou objevilo poměrně dost. A tím, že Austrálie v té době měla vládní politiku multikulturismu, tak filmové a televizní produkce vybíraly scénáře, kde lidé z jiných zemí budou mít herecké uplatnění. To znamená, že se psaly role pro různé lidi, Evropany, objevovala se témata. Poválečná imigrace v Austrálii je neuvěřitelně bohatá, protože Evropa byla v troskách a spousta lidí přišla do Austrálie. Tam žije velmi významný dramatik a scénárista, který napsal scénář Vykořenění lidé. Je o Evropanech, kteří utíkají ze zničené Evropy. Když jsou v letadle, vyskytne se tam smrtelný virus a někteří z nich, když přistanou v Austrálii, zemřou. Australané se bojí epidemie a tuto skupinu lidí hned přesunou do centra. A to je pro většinu z nich nový koncentrační tábor! V této velmi úspěšné televizní inscenaci hrála také Dáša Bláhová a já jsem se s ní seznámila. Ta inscenace byla velmi dobře přijata a já jsem pak na základě role, kterou jsem zde ztvárnila - hrála jsem vlastně Česku, která proto, aby přežila, předstírá, že je Holanďanka - jsem pak získala hlavní role v dalších filmech. Po této inscenaci následovala hlavní role ve filmu Petrovova aféra. Je to minisérie, která vychází z faktických událostí, které se v Austrálii staly v 50. letech. To byl obrovitý politický skandál, který se zapsal do historie Austrálie. Manželé Petrovovi byli ruští špióni, Vladimír Petrov byl šéfem KGB v Austrálii a Jevdokija Petrovová, což jsem byla já, byla v podstatě jeho první zástupkyně. A když v r. 1953 zemřel Beria a Stalin, bylo jim nařízeno, že se musí vrátit do Ruska. A protože Petrov měl krev na rukou, bál se toho, že když se vrátí do Ruska, bude odstraněn. Jeho strach vedl k tomu, že přijal azyl, aniž by to řekl své ženě. Ta se dostala do velmi prekérní situace, protože Rusové ji hned zatkli. A australská zpravodajská služba při posledním mezipřistání jí také nabídla politický azyl."

Alespoň ve stručnosti, dá se spočítat, kolik rolí jste hrála v australských filmech, případně na divadle?

Foto: MinitheatreFoto: Minitheatre "Já jsem hrála několik hlavních rolí v různých seriálech. Pak začátkem 90. let se Austrálie bohužel odklonila od multikulturismu a nebyla práce. Většina evropských herců z Austrálie odešla. Já jsem nemohla odejít, protože můj syn byl pořád ještě malý a můj muž měl svou firmu, kterou budoval. Tak to nešlo se jen tak zabalit a říct že se teď vracíme do Evropy. Prostě osobní podmínky nebyly vhodné. Já jsem to pak vyřešila tím, že jsem založila vlastní divadelní společnost Minidivadlo a s tou jsem začala vytvářet vlastní divadelní projekty. Zpočátku v češtině, protože mi čeština chyběla a protože po r. 1989 i to nadšení, které bylo tady, se projevilo mezi krajany. Pak jsem vytvořila několik inscenací pro jednu herečku v češtině a začala jsem studovat hry v angličtině. Vybírala jsem si repertoár, který je obtížný. První takovou významnou hrou byla hra Arnošta Goldflama Biletářka a pak jsem nastudovala slavnou hru, která patří ke světovému repertoáru, monodrama Jeana Cocteaua Lidský hlas. Je to hra velmi obtížná, ale pokud se vám podaří, velmi úspěšná. Já jsem pak s ní jela do Melbourne. Melbourne je pro divadlo lepší než Sydney. Tam jsem s tím měla obrovský úspěch a na základě toho jsem navázala velmi dobré kontakty v divadle v Melbourne, které se jmenuje La Mama. Poslední produkcí byla hra Pavla Kohouta Kyanid o páté a úplně posledním je představení, které se jmenuje Kouzelný les. Je to pohádka pro děti a dospělé, která byla inspirována Dvořákovou hudbou z Rusalky. Mým cílem vlastně bylo vzdělávat nejmladší děti, nabízet jim něco z české kultury. A ukázalo se, že je nechci říct bomba, ale lidi to úžasně přijali, protože hudba nepracuje se slovem. V podstatě každý, kdo jen trošku otevře srdce, ji může vnímat. A ta hudba dokáže lidi oslovit. A to je úžasné."

24-05-2011