Jak žijí sokolské organizace v zahraničí?

10-06-2006

Blíží se všesokolský slet, na který se za tři týdny do Prahy sjedou i stovky zahraničních sokolů. O zahraniční sokolské jednoty se v dnešní krajanské rubrice zajímala Milena Štráfeldová:

V Česku má Sokol přes sto tisíc členů, dalších zhruba padesát tisíc jich ale žije v zahraničí. Od konce 19. století se sokolské hnutí ve světě dokonce stalo i jakousi páteří krajanského života. O životě zahraničních Sokolů jsem měla před časem možnost mluvit s jedním z jejich čelných představitelů, dr. Vratislavem Zbuzkem. Největší počet zahraničních členů Sokola podle něj žije ve Spojených státech. K historii tamních jednot mi řekl:

"Řada těch organizací vznikala hned záhy po založení Sokola, čili oni mají svoje historie. Jedno z nejmladších sokolských hnutí v západním světě je Sokol Kanada, který slavil již devadesát let svého trvání. Slovenský Sokol ve Spojených státech byl založen v roce 1896, před ním tři roky Dělnický americký Sokol, tedy už v 19. století. Americká obec sokolská svou první jednotu založila již v roce 1865, čili tři roky po založení Sokola v Praze."

Jednoty ve Spojených státech mají podle Vratislava Zbuzka i svůj pravidelný program.

"Americká obec sokolská, dále Slovenský Sokol USA a v Kanadě Sokol Kanada - ty mají svoje slety jednou za čtyři roky. Bylo jich požehnaně, například Americká obec sokolská měla minulého roku ve městě Detroit ve státě Michigan již svůj dvacátý slet."

I v západoevropských zemích, například v Rakousku, Švýcarsku nebo ve Francii, mají Sokolové dlouhá léta své pravidelné podniky. Jejich tradice vlastně nebyla nikdy přerušena. Jednou z takových akcí jsou srazy u Tyršova pomníku v Rakousku, kde zakladatel Sokola zemřel. Sokolové tu mají svoje turnaje, třeba ve volejbale, a během celé éry komunismu měli na různých místech i slety. Velmi aktivní se ale v posledních letech podle Vratislava Zbuzka stávají i některé sokolské organizace ve střední a východní Evropě.

"Například velmi dobře si vede nyní polský Sokol, který pořádá svoje slety. Má také výměnné akce s Českou obcí sokolskou, například dvě stě žáků se zúčastnilo sokolského sletu v roce 2000 v Praze a právě tak zase dvě stě českých žáků na polském sletě."

Národní sokolská organizace existuje i Austrálii. V Jižní Americe nebo v jižní Africe jsou alespoň ojedinělé jednoty. Jedenáct národních organizací je sdruženo ve Světový svaz Sokolstva, který byl založen v roce 1993. Zahraniční sokolské organizace se často vyvíjely zcela nezávisle na zdejším dění. Podstatné ale podle dr. Zbuzka je, že jejich program je založen na Tyršově a Fügnerově ideologii a vychází z českého Sokola. Členové těchto organizací přitom dnes už mnohdy ani nemluví česky.

"Zajímavé je, že v těch zahraničních Sokolech už je celá řada lidí, kteří nemají nic společného s českým etnikem. Věc, která vznikla historicky v českých zemích, byla vlastně exportována do zahraničí a dnes už se tam vyvíjí svým způsobem. protože oni mají svoje národní organizace. Ale s tím vědomím, že toto celé hnutí a celá organizace vlastně pochází odtud."

Je pochopitelné, že mladí lidé, kteří se narodí v jiných státech a mluví jazykem té země, se asi sotva budou shromažďovat ve spolku, kde se mluví jakousi cizí nesrozumitelnou řečí. Vratislav Zbuzek je přesvědčen, že tam, kde příliš trvají na krajanských prvcích, budou nejspíš do budoucnosti ztrácet hodně členů z mladé generace.

 

Jednou z dlouholetých členek amerického Sokola je i paní Jarmila Vogelová, se kterou jsem se setkala při Světovém kongresu Společnosti pro vědy umění v Plzni. Paní Vogelová emigrovala z Československa krátce po únoru 1948 a od té doby se v Kanadě a později ve Spojených státech nejen pravidelně účastní sokolských akcí, ale organizuje i činnost dalších krajanských sdružení. Zajímalo mne, jak se do Ameriky dostala:

"Odešla jsem v roce 1948, ilegálně, to jsem musela utíkat přes kopečky a bylo to velmi obtížné. Nakonec jsem musela pěšky přejít přes tři hranice, nežli jsem se dostala do americké zóny v Německu, protože se zatýkalo na Šumavě a mne někdo převedl špatně do rakouské zóny ruské. V 48. roce to bylo ještě ostře hlídané, takže uprchlíci neměli možnost nebýt zavření. Kupříkladu jakmile nás viděli policajti bez dokladů, tak by nás byli vrátili, tak jsme se jim museli vyhýbat. O ničem takovém samozřejmě nikdo nevěděl, dokud neodešel. Potom jsme byli dlouhou dobu v uprchlickém táboře v Ludwigsburgu, v Arsenal, a tam nebyly vůbec imigrační možnosti. A já jsem bohužel neměla venku příbuzné, tak jsem se musela nechat zapsat na jedinou akci, která byla nabízena českým uprchlíkům, a sice Austrálii a Kanadu."

Jarmila Vogelová proto nejprve odjela do Kanady, kde prožila několik let. Na tvrdé začátky v emigraci vzpomíná dosud:

"Ten první rok, když jsme přijeli do Kanady, tak to bylo po sedmi měsících v uprchlickém táboře, kde jsme živořili a kde nebyly hygienické možnosti, takže jsem se poprvé vyspala mezi prostěradly a na polštáři a osprchovala v Halifaxu v Kanadě. A potom, jelikož jsem měla jazykové schopnosti a odškrtla jsem franštinu, tak mne poslali do Winnipegu, kde byly francouzsky mluvící sestry řádu Mother You Will, které mne zaměstnaly v tuberkulózním sanatoriu mimo město. Tam jsem pracovala v knihovně a musela jsem vozit knihy mezi pacienty. A tam jsme byli strašně opuštění."

Omezování a totalitním praktikám, před kterými utekla z Československa, se ale paní Vogelová docela nevyhnula ani ve "svobodném světě". Jeptišky po ní totiž žádaly, aby pálila knihy, které byly na církevním indexu, a to se jí příčilo. Protože se odmítla podřídit, přeřadily ji na nejpodřadnější práci na poli. Jarmila Vogelová pak pracovala na farmě u Montrealu, dokud ji zde neobjevil její budoucí manžel, americký unitářský pastor z Kalifornie. Ten po ní pátral už z Československa, kde se seznámili při posledním sokolském sletu v Praze. Z Kanady pak odjela v roce 1951 do Kalifornie, kde žila s manželem dalších deset let. Se svým druhým mužem, českým emigrantem dr. Vogelem, pak dlouhá léta působila v krajanském Masarykově klubu v Bostonu - dodnes je jeho předsedkyní. To už je ale docela jiná historie.

 

10-06-2006