Jan Neruda se na svých cestách vydal i do Egypta

23-08-2011

I letos stráví tisíce Čechů a Moravanů letní dovolenou v Egyptě. Češi ovšem do země dávných faraonů jezdili už před mnoha desítkami let, kdy místo dnešních luxusních letovisek v Hurghadě byla jenom poušť. K návštěvníkům Egypta v 70. letech 19. století patřil i básník Jan Neruda. Svou cestu do Orientu popsal v knize fejetonů Obrazy z ciziny. Putováním do Egypta se zabývá Hana Navrátilová z Egyptologického ústavu Univerzity Karlovy. V dnešní krajanské rubrice, kterou uvádíme v repríze, ji k mikrofonu pozvala Milena Štráfeldová:

"Jan Neruda je skutečně zajímavá osobnost. Svou cestou do Egypta se zapsal nejenom do dějin literatury, a to svými cestopisnými fejetony. Myslím ale, že nárok na místo v dějinách cestování a cestovatelství. Tato cesta nebyla monotematická, nejel pouze do Egypta. Doprovázen Emanuelem Kittlem (otcem Emy Destinnové), vyrazil přes balkánský poloostrov, Istanbul, Svatou zemi, tedy Palestinu, až do Egypta. Navštívil tedy Orient v tom širším smyslu slova. Do Orientu se v té době skutečně počítaly i části Balkánu. Nebyla to ostatně jeho první dlouhá cesta. Neruda cestoval nejprve na kratší výlety. Nejdříve do Rakouska, do Německa, poté do Francie. Takže když se vypravil do Egypta, byl už do jisté míry ostříleným cestovatelem. A navíc Egypt nebyl ani prvním setkáním s velice odlišnou zemí, tedy s Orientem. Neruda v té chvíli měl za sebou setkání s Tureckem, s Istanbulem, s velkým kosmopolitním městem. A skutečně se dokázal velice vnímavě seznamovat se svým okolím. Jeho cestopisné fejetony patří myslím nejenom z hlediska literární vědy, ale i z prostého čtenářského hlediska k jedním z nejzajímavějších a nejhezčích, které máme."

Jen některé z největších ulic v Kahýře mají svoje jména, číslován není dům ani jediný. Ulice jako v Orientu vůbec velmi úzky, zcela nepravidelny, plny koutů, záhybů a zřícenin. Domy jednotlivé, zde skoro vesměs kamenné a často s ozdobnými portály, kdežto v Cařihradě jen ze dřeva, jsou rovněž nepravidelny, přízemí samý krám, výš samý výstupek a arkýř, mající místo skla a rámů jen dřevěné mřížoví, avšak mnohdy velmi uměle vyřezávané a pestře natřené. Tím mřížovím mohou ženské pohodlně hledět do ulice dolů. Četné mešity s loggiemi a minarety, bíle a červeně napříč pruhované, povznášejí se nad stavby vůkolní. Od střechy k střeše bývají přes ulice položena prkna neb přetaženy šaty, aby v ulici byl stín a chlad. Některé ulice a čtvrti jsou odděleny od sebe dosti mohutnými, obyčejně ale již rozsypanými branami a vraty. Smradu všude dost a smetišť také dost.

Jan Neruda: Obrazy z ciziny

Byla to dobová móda jezdit právě do těchto míst? Byl tam kromě Nerudy i někdo z jeho současníků - literátů?

"V jistém smyslu to skutečně dobová móda byla. Rozhodně v celoevropském měřítku. Ani v českých poměrech nemůžeme mluvit o ojedinělé osobnosti. V době, kdy Jan Neruda do Egypta jel, na počátku 70. let 19. století, už Egypt oplýval velkou sítí turistických služeb. A čím více se blížilo 20. století, tím více jich přibývalo. Pokud tedy šlo o samotnou cestu do Egypta s využitím veškeré cestovní infrastruktury, např. parníku rakouského Lloydu, egyptských železnic, sítě hotelů a tak dále, tak to byla kupodivu cesta velmi bezproblémová. To byla cesta doslova "pohodlně turistická". Nerudovi současníci se do Egypta skutečně vydávali poměrně hojně. A obecně také do Orientu. Z českých literátů a básníků sice ne až do Egypta, ale do balkánských oblastí dojel Vítězslav Hálek. A pokud budeme mezi literáty počítat například i autory různých církevních cestopisů nebo příruček pro poutníky, tak před Nerudou navštívili Svatou zemi četní kněží, kteří zanechali písemné svědectví o své cestě. A konečně můžeme zmínit i středoškolské nebo vysokoškolské učitele, kteří se vydávali konkrétně na Blízký východ a speciálně do Egypta v docela početných skupinách.

V Egyptě byl i proslulý světoběžník Josef Kořenský. Ten navštívil Egypt dokonce dvakrát. Jednou v rámci své cesty kolem světa, kdy se vracel z Japonska, a podruhé si udělal speciální výlet pouze do Egypta a Súdánu. Doprovázel tehdy rovněž movité přátele. Tato cesta se odehrála až v r. 1910, stále ale ve zlaté éře mondénního cestování, kdy se do Egypta například jezdilo na zimní sezóny. Pokud na to tedy člověk byl patřičně situován. Na této cestě Kořenský skutečně využil všech možností. Bydleli i ve velmi známých hotelech. V Asuánu to byl snad dokonce hotel Kataraht. Pro zajímavost je to hotel, který mnozí posluchači budou znát z filmu Smrt na Nilu."

Podařilo se vám najít ještě nějaké další zajímavé osobnosti, které se vypravily do Egypta?

"Buď narazíme skutečně na neznámou osobnost nebo na osobnost, o které víme odjinud, ale nikoli to, že byla v Egyptě. Anebo narazíme na osobnost, o níž momentálně nemůžeme zjistit mnoho detailů, která ale zanechala nesmírně pozoruhodné svědectví. To se přihodilo zrovna nedávno, kdy jsme společně s našimi rakouskými kolegy, protože toto bádání i s ohledem na dějiny českých zemí nemůže být omezeno pouze na archivy a knihovny přímo v České republice, tak tedy jsme narazili na pána, který ve své knize vystupuje jako Hanuš Majer a v německém vydání jako Hans Mayer. Mnoho o něm nevíme, on sám o sobě uvádí, že byl asistentem na pražské technice, čili dnešní ČVUT. A proč je Hans Mayer zajímavý? - Podáním svého cestopisu. On je totiž tím typem cestovatele, který mnohem hlouběji než Kořenský vystihl tu mondénní, bavící se společnost, která trávila své zimy v káhirských hotelích. To byli lidé, kteří do Egypta jeli hlavně proto, že to bylo módní. Samotný Mayer v Egyptě obdivoval i staroegyptské památky a jeho cestovní motivace mohla tedy být složitější. Popisoval ale nejrůznější scénky z káhirských hotelů. Nejprve to působilo velmi autenticky. Jeho cestopis byl zajímavý tím svým jiným pohledem. Pro dějiny cestování není zajímavé jenom to, zdali se někdo v Egyptě něco dozvěděl o starém Egyptě, ale i to, jaký obraz Egypta s sebou přivezl zpátky. Někdy tyto imaginární obrazy mají velmi dlouhý život. Mayer tedy působil velmi autenticky, jenže jen do chvíle, než jsme narazili na jiný dobový materiál, knihu francouzského novináře de Guerrevilla. A tento pán podal velice mondénní, světácký obraz Káhiry, včetně různých pikantních historek, které si pak Mayer už odpustil. Dokonce použil stejných citátů z koránu. Prostě těch shod už je tam mnoho. To ale nic neubírá na zajímavosti přístupu pana Mayera, protože i když si nějaké materiály získal v dobové publikaci, zvolil si ji v každém případě sám. A sám si zvolil i svůj přístup ke stavu egyptské společnosti, protože tento Čech nebo alespoň příslušník české komunity v Praze se prezentuje jako horlivý stoupenec britské koloniální správy Egypta. Není tu žádná sympatie s egyptským národním hnutím nebo nějaká otevřenost vůči situaci v Egyptě. Je to velmi tvrdý bílý koloniální pohled, i když vlastně vycházel z pera člověka, který sám vyrostl ve střední Evropě, v prostředí, které bylo národnostně velmi komplikované.

 

Příspěvek jsme poprvé vysílali 27. března 2010, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.

23-08-2011