Jaroslav Krejčí vydává svoje paměti z exilu

24-06-2006

Jaroslavu Krejčímu byly dva roky, když vznikla první Československá republika. V r. 1939, když Němci zavřeli vysoké školy, mu na právech chyběla jediná zkouška. V polovině 50. let byl odsouzen za velezradu, tehdy mu bylo osmatřicet. A jako více než padesátiletý utíkal po srpnové okupaci do exilu. Z Velké Británie se do Česka vrátil jako osmdesátník a dnes, ve svých devadesáti, stále píše, publikuje a přednáší. Je autorem či spoluatorem dvaceti knih. Na knihkupecké pulty v těch dnech míří už druhé vydání jeho knihy vzpomínek Mezi demokracií a diktaturou s podtitulem Domov a exil. S prof. Krejčím hovořila Milena Štráfeldová:

Jaroslav KrejčíJaroslav Krejčí Jaroslava Krejčího jsem zastihla v pražském Filozofickém ústavu, kde má stále svoji kancelář. Na stole ležely čerstvé výtisky jeho pamětí a mezi řečí si posteskl, že neví, co dřív. Slíbil prý hned několik článků... O první republice vyprávěl s důvěrnou znalostí - vždyť ji také prožil od prvních až do posledních dní. Následovala okupace, komunistické vězení, exil. Zeptala jsem se, které z těchto období ho poznamenalo nejvíc:

"Osobně mne nejvíc samozřejmě poznamenal komunistický režim, protože ten mne zavřel. Poznamenal mne, protože jsem pochopil, co to znamená, když se nějaká ideologie začně realizovat, a přitom to, co tam bylo idealistické, se zmaří."

Jak vzpomínáte na první republiku? Byla skutečně tak ideální, jak na ni dneska lidé vzpomínají?

"Ideální rozhodně nebyla! Vždyť ty politické boje se vůbec nelišily od nynějších. Jenomže tam bylo víc jakési naděje. něco jsme začínali. A ten konec dvacátých let, kdy byla konjunktura, byl nejlepší. Krize byla pochopitelně velmi nepříjemná a pak všechny ty /další/ časy byly většinou velmi špatné."

Vy jste v té době studoval. Proč jste si zvolil práva?

"To bylo po otci. A dávalo to taky příležitost nahlédnout do ostatních společenských věd, poněvadž tehdy se na nich učila i sociologie a národní hospodářství. Otec myslel, že budu odborníkem na mezinárodní právo, on byl na ústavním právu, ale to mne nelákalo. Mne formovaly konkrétní události. Když jsem viděl důsledky hospodářské krize, tak jsem se orientoval na ekonomiku. Pak když jsem viděl, co se dělo dál, orientoval jsem se na ty širší souvislosti. Ty nakonec vedly k těm základním sociálně kulturním konfiguracím, což jsou civilizace v tom západním slova smyslu."

Pak následovalo krátké období před únorovým pučem... Jak jste vnímal tuto přechodnou dobu?

"To bylo pro mne velice pilné období. Dalo mi příležitost něco konkrétního udělat. Já jsem se snažil uplatnit řízené hospodářství podle vzoru, který se vyvíjel na Západě. Podle Marshallova plánu se hospodářství zvedlo, Německo bylo zachráněno z úplného rozvratu. Gottwald sám by byl přijal Marshallovu pomoc, ale Stalin to zakázal. To byla první rána, kterou jsme utrpěli. Pak budování těžkého průmyslu, přebudování našeho průmyslu na zásobárnu válečné mašinérie Sovětského svazu - to byl druhý nesmysl!"

Jak jste bral únor 1948?

"Špatně, samozřejmě. Špatně!"

Jak to potom bylo s Vaším dalším profesním uplatněním? V roce 1954 jste byl zatčen a četla jsem, že se vás snažili získat ke spolupráci...

"Ano, snažili se mne získat. Oni si mysleli, že mám společenské styky po svém otci. Samozřejmě vyvinuli velké úsilí a bylo jim vhodné to, že jsem v té době měl podle nich nějaké škraloupy. Říkali výslovně, že to je velezrada. Pak mne za tu velezradu odsoudili na deset let. Ale to myslím prožila spousta dalších lidí, že než je zavřeli, dali jim tu možnost."

Čekal jste, že budete zatčen? Neuvažoval jste už v té době o exilu?

"Já jsem uvažoval o exilu už v r. 1948. Bylo to ale těžké, otec byl ve vězení, matka byla sama, tak mi přeci jenom bylo těžké odejít. Odešel jsem, až když se zhroutil r. 1968. Na ten jsem se díval celkem pozitivně. Viděl jsem, jak lidi, kteří dříve věřili /komunismu/, to byli ochotni reformovat. A to jsem vítal."

Zamířil jste na Západ, do Velké Británie. Proč jste si vybral právě anglosaskou zemi?

"V tom byla souhra okolností. My jsme prchli napřed do Vídně, ale v anglosaském světě jsem měl svého žáka, který se tam náhodou dostal. Ten na mne upozornil a oni mne pozvali na rozhovor. A ten rozhovor dopadl dobře. V Anglii byla zrovna nová univerzita, kterou zakládali, a měli zájem o lidi, kteří můžou říct něco konkrétního. Byla to vlastně taková ironie osudu. Když se začal hroutit komunistický režim, tak mi dal příležitost a já jsem se dostal ven. A to už bylo na mně a na mé ženě, jak to využijeme."

V čem jste tam tedy našel uplatnění?

"První kniha byla o Československu, plánování, sociální změny. Pak jsem měl studii o rozděleném Německu, srovnání těch dvou systémů na Západě a poválečný vývoj Německa. To bylo zvlášť oceněno, protože oni tam byli odborníci buď na Západ, nebo na Východ, ale to srovnání bylo /nové/. Pak jsem postupně přecházel k politickým a postupně sociálně historickým tématům, a tak jsem uplatnil to, co jsem původně chtěl dělat. Ale až potom, co jsem prokázal v těch konkrétních věcech, že jsem přijatelný."

Jaký byl pro vás exil?

"Ten byl pro mne hlavně poučný. Anglie byla vhodná, oni mne naučili jinak psát, naučili mne krátké věty, soustředit se na myšlenku. Ne že by mi něco dávali zadarmo! Nejprve musíš ukázat, že něco umíš, a pak tě podle toho budem hodnotit. nakonec jsme mohli odejít i do Ameriky, to nám ale neradili, protože by to byl ještě větší přesun. Tam by to bylo pro nás těžší, protože tam favorizovali mladé. My jsme byli pro ně velice staří. Kdežto v Anglii věk nerozhodoval. Tam rozhodovalo, co dáš a co můžeš učit. A když zjistili, že můžu učit několik věcí, tak mne tam zařadili a musel jsem učit. Bylo to ale realističtější a to se nám oběma líbilo. v tom nebyl nějaký idealismus, ale slušné zacházení a slušné ocenění. Dostali jsme místo v Lancasteru, poněvadž tam byla nová univerzita, a to bylo štěstí. Je to venkovské město, asi jako naše Olomouc, asi sto tisíc obyvatel. Mohl jsem se taky pokoušet o Oxford, tam by nám ale dlouho trvalo, než bychom dostali stálé místo. Tam byla větší konkurce. Ale kdybych byl mladší, tak bych to byl riskoval, a měl bych jistě větší ohlas a větí akademický impact, jak se tam říká."

Zapojil jste se tam do nějakých exilových aktivit?

"Především to byla Společnost pro vědy a umění. Pak, protože jsem byl sociální demokrat, také v sociální demokracii. Tam to ovšem bylo vždycky naplněno nějakými zbytečnými rivalitami. Měl jsem tam ale příležitost alespoň formulovat některé myšlenky a přispívat do časopisů. Jezdil jsem kvůli tomu do Paříže, což bylo z té politické práce to nejpříjemnější. Možnost něco dělat byla minimální, člověk měl ale tu představu, že něco dělá."

Jaký byl váš návrat z exilu?

"První dojem nebyl nijak příznivý. největší zájem o to, co jsme udělali, měli reformní komunisti. To mne tedy překvapilo. Reformní komunisti měli na jedné straně pocit viny, že byli předtím komunisty, a pak museli utéct. Zas ale mohli říct, že se to snažili napravit. ale ti ostatní měli jakoby strach, že jim budeme konkurovat, a na druhé straně vůbec nevěděli, co se bude dít."

Na čem teď pracujete?

"Co mne nejvíc zajímá a co bych rád napsal, to je výhledová studie. Západní civilizace v Evropě vymírá a přistěhovávají se sem lidé z jiných civilizací, obzvláště z té islámské, a tam s nimi nemáme dobrý kontakt. Tam jsou vážné rozpory. Může se stát, že tu budou silné ostrovy muslimů, a my je zatím nedovedeme získat pro náš životní styl. Opravdu se bojím, že ta civilizace začne uvadat."

 

24-06-2006