Knihy Ludmily Zemanové putují do celého světa

Ludmila Zemanová, foto: Šárka Ševčíková, Český rozhlas

Hostem dnešní rubriky je Ludmila Zemanová - spisovatelka, ilustrátorka, režisérka animovaných filmů a také dcera slavného režiséra Karla Zemana. Z Kanady, kde s rodinou žije, putují miliony jejích knih do světa, zejména dětem.

Ludmila Zemanová,  foto: Šárka Ševčíková,  Český rozhlas
Ludmila Zemanová začala ve filmovém studiu svého otce pracovat hned po Střední umělecké škole v Uherském Hradišti. Právě zde natočila své první animované filmy pro televizi. V roce 1984 odešla s manželem, také filmařem Eugenem Spáleným a dvěma dcerami do Kanady. Tady byl její krátký film Lord of the Sky zařazen do nejužšího výběru na Oskara. Do Česka přijela na slavnostní otevření Muzea Karla Zemana. To je kousek od Karlova mostu v prostorách Saského dvora. Autoři expozice Jakub Fabel a Ondřej Beránek udělali muzeum za půl roku. Ludmila Zemanová při jeho tvorbě poskytla i osobní archiv a jak uvedla v rozhovoru pro Radio Praha, muzeum jejího otce se jí líbí.

Z expozice Muzea Karla Zemana,  foto: ČT 24
"Já jsem to považovala za výtečný nápad. Se svými knížkami jezdím po celém světě. Všude znají tátu a jeho filmy a ptali se: proč tam něco takového jako muzeum není? Když přišli s tímto nápadem, tak jsem to považovala za vynikající dar pro děti. Jak jsem viděla na svém vnukovi, ten tady mohl být celý den. Zajímala ho ta zařízení, mechanismy. Je to vynikající nápad, určité ponaučení i inspirace pro dnešní děti. Mohou si udělat fotky nebo vytvořit svůj vlastní film. Myslím, že jeho technika stavění plánů a koláží je dnes více aktuální, než možná bylo před 30 lety, kdy lidé obdivovali něco úplně jiného. Organizátoři tohoto muzea jsou mladí lidé, je jim kolem třiceti let, nemohli žít v době, kdy otec filmy vytvářel. Přesto se tak nadchli, že mi vyprávěli, že lidé, kteří to tu museli rychle zkonstruovat, byli tak nadšeni, že dělají něco zajímavého, že jim tu zůstávali do rána a dodělávali to."

Karel Zeman,  foto: Archiv Muzea Karla Zemana
Jak jste jako dítě vnímala, že tatínek točil filmy?

"Jako ráj. Já jsem se narodila v roce 1947, tedy v době, kdy nebyla televize. Bydleli jsme pět minut od filmového studia, takže jsem tam už jako tříletá holčička chodila. Tatínkova promítačka mě vždycky vzala do pracovní projekce a říkala: pojď, máme tady Sněhurku a sedm trpaslíků. Já jsem tak viděla filmy už jako dítě, jiné děti to nemohly vidět, protože nebyla televize, takže pro mě bylo to studio, kde táta tvořil, úplný ráj."

Zahrála jste si v některém tatínkově filmu?

"Tatínek nechtěl, abych byla herečka. Říkal mi, že je to těžký život, že bych nemohla mít rodinu a tak různě. Ale potřeboval mě pro zkoušky. Pro film byla důležitá výtvarná stránka, aby kostým zapadl do dekorace. Tak jsem tyhle zkoušky prováděla jakoby herečka. Pak jsem byla jako tanečnice v Baronu Prášilovi. Táta tam potřeboval nějakou dotáčku, tak mi řekl: pojď. Bylo sedm hodin večer, dali mi kostým a řekli, jaký budu dělat pohyb. Seděla jsem na koni za paní Brejchovou, to byla asi taková moje role, ale nikdy jsem samostatnou roli nevytvořila, že bych hrála."

Z expozice Muzea Karla Zemana,  foto: ČT 24
Podílela jste se na tvorbě muzea sama nebo jste viděla návrh a pak konečnou realizaci?

"Vznikalo to nějak dohromady, protože bylo nutné vidět, kolik materiálu je, jak to sestavit. My jsme začaly s dcerou, která se na tom velice podílela. Vždycky jsme zjistily, co máme z jednotlivých filmů a když toho bylo víc, tak jsme měly lepší výběr. Viděly jsme, že to můžeme sestavit, protože otec kombinoval techniky jak hrané, tak kreslený film. Rozdíly v technikách se snažil smazat v tom výtvarném pojetí. Byla to úžasná spolupráce, protože oni jsou mladí, jsou jiná generace a byli úplně fascinovaní. Říkali: tohle my dneska hledáme, abychom dali dohromady jeden obraz pro počítače. Otec začal s technikou, která je dneska aktuální, už v roce 1945. Neměl ale ty technické možnosti, takže si sám zkonstruoval třeba dvoupásovou kameru, kde snímal dva obrazy dohromady a stavěl prostorové scény, vše, co je dnes potřeba, aby se dal udělat fantastický film do počítače."

Ukradená vzducholoď
Vy jste s rodinou odešla v roce 1984 do Kanady. Spolupracovala jste před tím s tatínkem?

"Ano, já jsem s ním začala nejvíc spolupracovat na animovaných filmech. Začala jsem už na filmu Ukradená vzducholoď, jako výtvarnice jsem byla na Pohádkách tisíce a jedné noci. Samozřejmě, že ta spolupráce dcery a otce byla někdy těžká, ale měli jsme společné myšlení. Já jsem tátu velice milovala. Byl velice humánní, jak se říká, měl srdce na dlani, ale přitom byl velice přísný. Dělali jsme dohromady ještě Honzíka a Mařenku. Pak se situace v tom studiu tak zhoršila, že už jsme tam nemohli pracovat a tehdy jsme se rozhodli odejít do Kanady, kde jsme dostali nabídku učit na umělecké škole v Britské Kolumbii. Nebylo to jednoduché. Nechtěli nás pustit a tak jsme nakonec odjeli přes Jugoslávii, pak přes Rakousko do Kanady. Začínali jsme bez ničeho. Přijeli jsme tam se dvěma malými dětmi a neměli jsme nic. Když jsem řekla, že jsem pracovala s Karlem Zemanem, kterého všichni speciálně na této škole znali, tak říkali: ukaž nám, co umíš ty. První nabídku jsem dostala pro televizi, pro dětský pořad Sezamy Street. Neměli jsme kameru, já jsem to celé kreslila na zemi. Ale já jsem vyrůstala s tátou, který začínal ve Francii ve strašných podmínkách, tak jsem to všechno znala a nijak mě nepřekvapilo začít tvrdě. Myslím, že bych nedokázala tolik tady, jak jsem dokázala tam."

Obálka jednoho z dílů Eposu o Gilgamešovi od Ludmily Zemanové,  vydalo nakladatelství Tundra v Montrealu
Vy jste se zmínila, že vydáváte knihy. Jaký je to typ knih a kolik jste jich vydala?

"S knihami jsem začala, když jsme dokončili první film Lord of the Sky. Bylo nutné sehnat peníze na další film a já jsem velice chtěla dělat příběh o Gilgamešovi, což je první příběh světa napsaný člověkem, který vznikl v Mezopotámii a začala jsem psát scénář. Měl to být celovečerní film, ale tam dlouho trvá, než se seženou peníze. Tak jsem šla do nakladatelství v Montrealu, kde jsem předložila svoje práce. Měla jsem napsaný ještě jeden příběh The First Red Maple Leaf, což je proč Kanada má v symbolu ten červený list a tak jsem to tam předložila. Nakladatelce se to líbilo a ptala se, čím chci začít. Já jsem chtěla začít s příběhem The First Red Maple Leaf, jí se moc líbily obrázky z Gilgameše, tak jsem to začala dělat. Byla to trilogie, vyšla na celém světě, ve Spojených státech, v Brazílii a v Mexiku je kniha jako učební náplň. Pak jsem začala dělat Pohádky tisíce a jedné noci. V Americe děti znají Aladina z produkce studia Walta Disneye, ale neznají, že je to z kolekce Tisíce a jedné noci. Tak jsem zase vytvořila seriál knih, kde vysvětluji, že ta Šeherezáda vyprávěla pohádky každou noc. Chtěla jsem jim dát představu o té literatuře. To jsem se naučila od otce, ten si vybral světovou látku, která je známá jako literatura a je důležitá pro vývoj mladého člověka. Jak on ve filmech, tak já jsem to potom dělala v knihách a tím byly velice úspěšné."

Ilustrace z trilogie Epos o Gilgamešovi od Ludmily Zemanové,  vydalo nakladatelství Tundra v Montrealu
Za trilogie Epos o Gilgamešovi získala Ludmila Zemanová mnoho cen, včetně nejvyšší kanadské Governor General's Literary Award. Kniha je v amerických a mexických školách. Mexická vláda vybere každý rok nejlepší knihu na světě a koupí ji pro každé dítě. Vybrala právě knihu Ludmily Zemanové a pak ještě další. Její knihy jsou přeloženy do mnoha jazyků, bohužel čeština dosud chybí.