Krajané ve Vídni se představili na Českých dnech

04-10-2003

Ve chvíli, kdy posloucháte naši krajanskou rubriku, končí v Praze Týden zahraničních Čechů. O jeho průběhu jsme Vás ve vysílání Radia Praha pravidelně informovali. Jednání stovek našich krajanů a exulantů v Praze však předcházelo podobné setkání ve Vídni, kde se o minulém víkendu představila česká menšina v Rakousku. Vídeň navštívila i Milena Štráfeldová:

Svatováclavské posvíceníSvatováclavské posvícení Výstava o českých krajanských spolcích ve Vídni, setkání se známými rakouskými osobnostmi českého původu, Svatováclavské posvícení na našem velvyslanectví, procházka po stopách české menšiny a především slavnostní mezinárodní ples - to vše připravili organizátoři Českých dnů, které ve Vídni proběhly od minulého pátku do neděle. Jejich cílem bylo nejen setkání vídeňských krajanů mezi sebou, česká menšina se tak chtěla představit i svým rakouským sousedům a hostům ze zahraničí. Ve Vídni se totiž cestou do Česka zastavili i někteří z krajanů z dalších zemí, kteří měli namířeno na pražský Týden zahraničních Čechů.

"Akci jsme připravovali přes rok, ale v hlavách jsme ji měli asi tři roky. Celá záležitost se skládala ze dvou částí. Jedna část byla oslovit mladé lidi a druhá byla oslovit českou menšinu."

řekla o Českých dnech ve Vídni Helena Baslerová, předsedkyně Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku, který se organizace setkání ujal. A nebyla to akce ledajaká. Ve Vídni totiž v současné době existuje asi pětadvacet krajanských spolků:

Zleva ředitel Radia Praha Miroslav Krupička, Helena Baslerová a redaktor RP Gerald SchubertZleva ředitel Radia Praha Miroslav Krupička, Helena Baslerová a redaktor RP Gerald Schubert "Je to opravdu taková vlaštovka, co jsme udělali, protože tady od roku 1945 ještě nebylo stmelení nebo prezentace všech spolků, jako se nám to podařilo teď."

O Vídni se říká, že ještě na přelomu 19. a 20. století byla největším českým městem mimo území českých zemí. Odborníci se dohadují, kolik tam vlastně žilo Čechů. Při sčítání lidu v roce 1910 se jich přihlásilo přes sto tisíc, podle odhadů ale tehdy mohlo jen v samotné Vídni prý žít na tři sta tisíc lidí českého původu.

"Žili většinou v místě zvaném dnes Favoriten, v historických dokumentech se mluví o tom, že tomu říkali Kraválov. Byli to většinou cihlářští dělníci, když se stavěla Vídeň, a ti se potřebovali sdružovat. Takže mimo hospod, které byly slavné, vznikaly i spolky. Nejvíc to byl Sokol, pak Orel, Katoličtí tovaryši a tak dále. Co bylo v Čechách, tak to vše vznikalo i ve Vídni jako zrcadlový odraz. A mezi tím bylo také divadlo."

uvedl Zdeněk Homolka, režisér Vlastenecké omladiny, posledního českého ochotnického divadelního spolku, který dnes ještě ve Vídni působí. A hned dodal:

"Říká se, že se dříve lidé ve Vídni narodili, umřeli, ale neznali němčinu, protože v té velké menšině - to byla vlastně jedna pětina Vídeňáků - byli čeští doktoři, čeští pohřebáci, české porodní báby, takže oni žili v takovém dobrovolném českém ghettu."

Vlastenecká omladinaVlastenecká omladina To se ovšem týkalo především Čechů a Moravanů, kteří ve Vídni sloužili, pracovali tu jako dělníci, kočí, kuchařky nebo kojné. Podle Heleny Baslerové byli však Češi ve Vídni, nebo alespoň ti, kteří zde chtěli něco dokázat, vystaveni ostré germanizaci:

"Vzhledem k tomu, že do Rakouska přicházeli Češi už od 16. století a měli kolem 18. a 19. století veliké problémy s přihlášením, byli donuceni se asimilovat. Tady byla tvrdá asimilační politika. Byla tu například vyhláška, že kdo mluví česky, nedostane byt. Když prohlásili, že mluví českou hovorovou řečí, nedostali místo v úřadu, nemohli učit, nemohli být státním zaměstnancem. Když tu vystupoval Kubelík, říkalo se: nechoďte na Kubelíka, je to Čech. Byly tu problémy české školy, která se zavřela obsazená policií. Takže ona ta rakouská otázka je trošku jiná."

Poněmčení se týkalo údajně i bývalého rakouského prezidenta Kurta Waldheima, jehož otec se ještě jmenoval Václavík. Přesto je Vídeň dodnes plná českých jmen. Ne všichni totiž na úplnou asimilaci přistoupili:

"Někteří zůstali skalní, zůstali přesvědčeni, a přestože měli potíže, se vypracovali a jejich děti dnes jsou ve vládě, jsou opravdu vysokými jak politickými, tak kulturními činiteli. Ale ta cesta byla velice složitá a oni opravdu své češství museli někdy zapírat."

Specifická situace nastala ve Vídni mezi dvěma světovými válkami. Československá republika tehdy české krajany velkoryse podporovala, byly zde postaveny české školy, působily tu české knihovny, vycházely krajanské noviny a časopisy. V době anšlusu a za 2. světové války se však vídeňští Češi ocitli pro svůj původ v nebezpečí. Ze zbídačelého Rakouska, které v roce 1945 z větší části zabrala Rudá armáda, pak odešlo mnoho tisíc hlavně mladých lidí do Československa. Dnešní česká menšina ve Vídni je už jen zlomkem původního počtu, i když ji po sovětské okupaci ČSSR v roce 1968 posílila nová emigrační vlna českých uprchlíků.

Mnoho vídeňských Čechů dodnes pracuje v krajanských organizacích. A právě ti se na víkendovém setkání představili. V Českém centru na Herrengasse byla v pátek otevřena výstava o historii i současnosti těchto spolků. Představují se tu například Akademický spolek, Školský spolek Komenský, Sokol, který si nedávno vystavěl v 10. vídeňském okrese moderní tělocvičnu, a samozřejmě i Vlastenecká omladina. Ta pozvala účastníky Českých dnů ve Vídni na posezení v České škole J. A. Komenského:

Svatováclavské posvíceníSvatováclavské posvícení "Spolkaření v té staré podobě trošku zvoní hrana, protože otevření hranic znamená, že lidé, když chtějí vidět české divadlo, tak si zajedou do Brna, do Zlína nebo do Prahy. Myslím si, že se to bude muset asi organizovat na jiném základě než dříve, kdy se zde česká menšina cítila jako za zdí."

Jedním z hlavních cílů Českých dnů ve Vídni proto bylo přilákat mladé lidi. Především pro ně připravili organizátoři setkání Event, při kterém se představily známé rakouské osobnosti českého původu.

"Kníže Schwarzenberg, pan Zapletal, music-star Vašíček, všichni velmi ochotně přišli a vyprávěli o svých problémech, potížích s řečí. Ilustrátorka paní Racek vzpomínala, jak začínala, jak se dostala až nahoru, získala dokonce Rakouskou cenu,"

- uvedla jen namátkou několik jmen Helena Baslerová. I další setkání svedlo dohromady řadu výtvarníků - v Ateliéru Jana Brabence, známého českého šperkaře a malíře, který žije od 80. let minulého století ve Vídni, vystavili své práce čeští umělci, kteří většinou do Rakouska emigrovali po roce 1968.

Vrcholem Českých dnů ve Vídni byl mezinárodní ples, kde se konečně sešlo i mnoho mladých. Ti se jinak krajanského života příliš neúčastní:

"Mladí lidé vidí za krajanským životem schůzování a to je veliký problém. My bychom přesto chtěli mladé lidi oslovit a zbavit je strachu před schůzováním. Ale to je vývojová záležitost."

Důkazem, že to jde, je to, že jedním z hlavních organizátorů Dnů byl i syn paní Baslerové Richard, kterému je dnes dvacet sedm let.

"Vídeňská menšina není přestárlá, je to taky mládež, aktivní mládež, která se ráda podílí na práci, pokud je lákavá."

Nedostatek mladých není ovšem problémem pouze české menšiny ve Vídni. I pražské setkání zahraničních Čechů ukázalo, že se s ním potýká většina českých komunit v zahraničí. I když do světa dnes z České republiky odjíždějí desetitisíce mladých lidí studovat nebo za prací, s českými krajany se stýkají jen minimálně. Jen málo z nich je totiž ochotno se zabývat problémy, kterými starší generace krajanů a exulantů stále ještě žijí.

Abychom ale dnešní krajanskou rubriku nekončili pesimistiky - Hašlerovu Českou písničku si ve Vlastenecké omladině ve Vídni o víkendu zazpívali i ti nejmladší:

04-10-2003