Nataša Cimbálová, Bagdád: Když to bouchne, tak se už ani neleknu

15-05-2010

V rubrice Češi v zahraničí Vám představujeme i laureáty prestižního ocenění Gratias agit, které ministr zahraničních věcí každoročně předává za šíření dobrého jména České republiky ve světě. Jednou z letošních laureátek byla i klavíristka, členka Iráckého státního symfonického orchestru a pedagožka na univerzitě v Bagdádu Nataša Al Rádí Cimbálová. Milena Štráfeldová se jí zeptala, jak se dostala do Bagdádu.

"Do Iráku jsem se dostala v r. 1966, když jsem byla krátce provdaná. Přijela jsem tam v březnu 1966 s malou dcerou."

Vy jste hudebnice. S jakou představou jste do Iráku jela? Věděla jste, že tam budete moci pracovat dál ve svém oboru?

Nataša Al Rádí Cimbálová, foto: Barbora KmentováNataša Al Rádí Cimbálová, foto: Barbora Kmentová "Nejdřív jsem nevěděla, že budu moci pracovat ve svém oboru, protože já jsem absolvovala Papírenský institut. Ale odmalička jsem stále hrála. Tak jsem se tam snažila získat klavír a pak jsem začala hledat práci, protože doma sedět pro normálního člověka není ono. Nakonec jsem získala práci v Ústavu krásných umění jako externí učitelka."

Jaké byly poměry v 60. letech v Iráku?

"Poměry v Iráku v 60. letech byly celkově klidnější, ale byla tam nezaměstnanost a bída, protože nafta patřila cizím společnostem. Tak se přestalo stavět a například školy pro děti jely na tři směny. Byla to jediná budova a všechno bylo mizerně zařízené."

Mohu se zeptat na profesi vašeho manžela? Vy jste se seznámili v Československu?

"Ano, můj muž je inženýr strojař. Seznámila jsem se s ním na začátku jeho studií v Československu. Já jsem bydlela a pracovala v Praze. V Pražských papírnách."

Čili on patřil mezi ty stovky nebo možná tisíce iráckých studentů, kteří tady studovali?

"Ano, oni tady měli Svaz iráckých studentů. Koncem 50. let jich sem přišlo moc, takže já znám hodně Iráčanů. Teď už ale myslím v Iráku nezůstal skoro nikdo."

BagdádBagdád Vy žijete už víc jak čtyřicet let v Iráku. Jak se tamní poměry za tu dobu změnily?

"Řekla bych, že teď se poměry změnily k horšímu. Začátkem 70. let ale bylo znát jisté uvolnění. Kdyby to šlo dál tou cestou, tak by tam dnes nebylo to, co tam je. Bída začala, když se dostal k moci Saddám a jeho skupina. On ty ostatní odstrčil a začal absolutistickou vládu. Taky měl v ruce velikánské prostředky, protože veškeré finance z národní nafty prostě sebral, bez jakékoli kontroly, a okamžitě začal zbrojit. Všechno spotřební zboží zmizelo z obchodů a co nedal na zbraně, dal na stavbu svých soukromých paláců."

Ohrožovalo vás něco za jeho éry osobně?

"Ohrožovalo nás to, že jsme se nemohli úplně volně pohybovat mezi cizinci. Já jsem třeba znala některé cizinky, co byly také vdané jako já, a to by nevadilo. Ale musela jsem být velice opatrná, když jsem šla na vyslanectví. Mne tam třeba zvali, ale já jsem tam tenkrát nemohla nikdy hrát, protože bych musela mít oficiálně povolení od ministerstva zahraničí. A to by mi určitě neudělali jen tak. Za to by chtěli protislužbu."

Vy jste tam potom ale zažila obě irácké války i tu dnešní neklidnou situaci. Co vám tam teď hrozí?

"Situace teď není vůbec bezpečná. Byla mnohem lepší, ale teď po volbách se to prudce zhoršilo."

Ulice Bagdádu po jednom z posledních bombových útoků, foto: ČTKUlice Bagdádu po jednom z posledních bombových útoků, foto: ČTK Co konkrétně tam lidem hrozí?

"Nemůžou například jít do mešity, nemůžou jít do obchodu a hlavně na trh. Hrozí jim výbuch, že přijdou o život a budou rozmetaní na kusy."

Vy už tam ale s tímhle pocitem nebezpečí žijete řadu let, že?

"Já už dokonce jsem tak otrlá, že když to bouchne, tak se ani neleknu. To už je asi špatné. Asi před třemi týdny jsem jela na vyslanectví a za námi ani ne padesát metrů bouchla mina, která byla přilepená na nějaké policejní auto. Zahynuli tam dva lidi. Pak jsem to viděla v televizi. A my jsme zůstali tři čtvrtě hodiny trčet v zácpě a kolem nás začali střílet policisté s lehkými kulomety. A my jsme nemohli vůbec nic dělat, jen jsme seděli v autě."

A hrozí vám teď něco proto, že jste cizinka?

"Bohužel ano, už zdálky vypadám, že jsem cizinka. A to je špatné. Dříve to tak nevadilo, Iráčani byli původně moc vstřícní k cizincům. Teď se to ale zkazilo, takže by mi mohli třeba něco udělat. Neříkám všichni. Vůbec nejsou všichni takoví, člověk ale neví, na koho natrefí."

A hrozilo vám něco takového konkrétně?

Nataša Cimbálová při rozhovoru s Milenou Štráfeldovou, foto: Barbora KmentováNataša Cimbálová při rozhovoru s Milenou Štráfeldovou, foto: Barbora Kmentová "Ano, dvakrát se pokoušeli o moje bezživotí. Jednou mne chtěli unést, náhodou ale soused, Palestinec, byl tak poctivý, že to řekl mému muži. Oni se ptali jeho a já myslím, že neřekl celou pravdu. Prý abych vůbec nevyšla ven. Já jsem tenkrát ještě chodila nakupovat. A jednou, když jsem spala na střeše, protože nešla elektřina a dole se nedalo v létě spát, chtěl někdo v noci ukrást dráty ze státního vedení. A já jsem náhodou něco zjistila, začala jsem tam pokukovat a oni se schovali ve vedlejším nedostavěném domě. A pak asi za pět dní, to jsem spala zase na té střeše, byla ještě hluboká tma a přijelo auto. A zase jsem slyšela ten šepot, stejný hlas. A pak, protože přesně věděli, kde mám postel, na mne vystřelili dávku ze samopalu. Kulky se kolem mne odrážely asi čtvrt metru a ráno jsem našla odraženou kulku pod hlavami postele."

Přihodilo se něco takového i někomu z vaší irácké rodiny?

"Ne, v naší rodině se nic takového nestalo. Manželovi synovci dokonce přežili třináct let na frontě, všechny ty války. Manželova neteř ale byla zatčená, ještě za Saddáma, na začátku války s Íránem. Několik let tajili její pobyt a nakonec oznámili, že byla popravená. Tenkrát zatkli i její sestru s manželem i s malými dětmi, ale za měsíc je vrátili živé. Tahle neteř se už ale nevrátila."

Vy vlastně celou dobu působíte jako hudebnice v orchestru. Jak to může fungovat za těchto okolností? Kde třeba zkoušíte? Jak hrajete?

"Zkoušíme na různých místech, protože orchestr do dnešního dne nemá stálé stanoviště. Tak se každou chvíli někam stěhujeme, jsou s tím potíže. Teď jsme se zase někam stěhovali. Je to nepohodlné, taky se musejí přenášet nástroje, ale cvičí se stále dál. Někdy například hrajeme tak silně, že ani neslyšíme, že kolem nás jsou výbuchy. To se dozvíme, až když jdeme domů."

Koncert v prostorách českého velvyslanectví v Bagdádu, foto: MZVKoncert v prostorách českého velvyslanectví v Bagdádu, foto: MZV Kolik členů má váš orchestr?

"Už jich je asi osmdesát. Nynější dirigent ho chce pořád rozšiřovat."

Jaký máte repertoár?

"Repertoár světový i od místních skladatelů, klasický i romantický, taky moderní. Teď například hrajeme Stravinského, Korsakovovu Šeherezádu. Taky se často hraje Dvořák a tak dále."

Je ve vašem orchestru víc cizinců, nebo jste tam jediná cizinka?

"Momentálně jsem jediná cizinka, ale v 70. a 80. letech tam bylo cizinců hodně. Asi dvacet až třicet. Byli z různých států, například i naši tam byli, pan Bílek a Tannenberger. Dirigent a koncertní mistr byli tenkrát vždycky cizinci. Kvůli současné situaci si tam cizince nemůžou dovolit."

Kde všude hrajete?

"Teď je to omezené bezpečnostní situací. Říkali, že snad mají jet do Bejrútu. Nedávno byli v Basře."

Když Symfonický orchestr Českého orchestru někam jede, tak si prostě hráči nasednou do autobusu a za nimi jede další vůz s nástroji. Jak se stěhujete vy?

"Když jsme jeli do Erbílu, tak jsme cestou nemohli říkat, že jsme orchestr. Říkali jsme, že jsme soukromý výlet. A když vezli nástroje v náklaďáku, tak je přikryli plachtou. Když jsme ale dojeli do Kurdistánu, tak to už bylo normální. Tam jsme se mohli volně pohybovat. A když vyjedeme ven, tak pomalu každých pět kilometrů je kontrola."

Co vaše děti? Žijí taky v Iráku?

"Chvála bohu jsou všichni mimo Irák. Jenom já s manželem bydlíme doma. Jsem ráda, že tam v téhle situaci raději nejsou. Až bude lépe, tak se jistě vrátí. Starší dcera žije momentálně s rodinou v Kanadě a mladší je ve Švédsku. Když mi dcery telefonují, tak vždycky říkají: mami, proboha, dej si pozor! Já říkám, že dělám, co můžu."

A vás neláká se odtamtud odstěhovat? Chcete zůstat?

"Já bych se už koneckonců možná ráda vrátila domů, protože už nejsem mladá, všichni moji vrstevníci jsou v penzi. Můj muž tam ale pracuje rád. On je dobrý pracant, dostal tam mnoho vyznamenání a cítí se tam doma. Někomu je těžko se na stará kolena přesazovat."

15-05-2010