O jeho budoucí dráze rozhodl prý pohlavek, říká kardinál Tomáš Špidlík

17-06-2006

Desítky teologických knih a stovky článků, půlstoletí v české redakci vatikánského rozhlasu i sedmatřicet let jako spirituál římské koleje Nepomucenum - i tak by se dal v krátkosti shrnout život kardinála Tomáše Špidlíka. Jeden z nejvýznamnějších českých duchovních, který působí už víc jak padesát let v zahraničí, navštívil nedávno Prahu

Kardinál Tomáš ŠpidlíkKardinál Tomáš Špidlík "Kam mě postaví, tam stojím," řekl mi na úvod našeho rozhovoru kardinál Špidlík. Myslím, že tato věta ho vystihuje víc než cokoli jiného. Je v ní jak jeho pověstná sebeironie a smysl pro humor, tak mnohem vážnější vědomí svého poslání. V knize Duše poutníka, která vyšla před dvěma lety v Praze, zase říká:

...nic jsem si /v životě/ nevybíral, většina věcí přišla sama. Já s touto životní výzvou pouze souhlasil a jsem přesvědčen, že to bylo dobře, že jsem udělal, co jsem měl...

A co tedy k němu "přišlo"?

Narodil se v roce 1919 v malém jihomoravském městě Boskovice, v poměrně chudé rodině. Jeho tatínek byl původně švec, za krize se ale živil i jako nádeník a nakonec těžce onemocněl. Byl to prý nerudný člověk, kterého se děti bály. Maminka, hluboce věřící katolička, zmáhala však životní těžkosti s nadhledem. V sobotu večer prý pokaždé říkala: "Tož jsme s pomocí Boží zas ten týden šťastně přečkali." Kardinál Špidlík přiznává, že ho tento postoj ovlivnil na celý život.

Po maturitě na boskovickém gymnáziu odešel v r. 1938 na brněnskou univerzitu a začal tam studovat latinu a českou literaturu. Krátce nato ale byly všechny české vysoké školy uzavřeny. V Duši poutníka popisuje svým typickým způsobem i to, co ho přivedlo na církevní dráhu:

"Rozhodujícím způsobem zasáhl do mé formace ve třetí obecné originální a nadšený kaplan jménem Strnad, který nás připravoval na první svaté přijímání... Po letech jsem se s ním setkal v Brně v tramvaji. Hned mne poznal a okamžitě ke mně zamířil s přímou otázkou: Co tu děláš? - Studuji na univerzitě. - Tak tys nešel na panáčka? Za tebe jsem se modlil! - A na to mi dal bez řečí dva pohlavky k údivu všech spolucestujících. Budoucnost ukázala, že když ne modlitba, tak jeho pohlavky nezůstaly bez účinku."

Ministr zahraničí Cyril Svoboda a kardinál Špidlík při předávání cen Gratias AgitMinistr zahraničí Cyril Svoboda a kardinál Špidlík při předávání cen Gratias Agit Tomáš Špidlík vstoupil v roce 1939 do noviciátu jezuitského řádu a válku tak prožil při studiích filozofie na Velehradě. V roce 1946 odešel na další teologická studia do Holandska, v Maastrichtu ho ale zastihl únor 1948 a on už zůstal v cizině. Další léta studií ho pak čekala ve Florencii a v Římě, tam také sám nakonec téměř 40 let učil budoucí teology a kněží. Do Čech se směl poprvé krátce podívat až v 60. letech. Od té doby sem jezdí jen na krátké návštěvy. V děkovné řeči při udílení ceny Gratias agit, kterou mu začátkem letošního května v Praze předal ministr zahraničí Cyril Svoboda, se proto zamyslel nad tím, co pro něj znamená domov:

"V naší mytologii jsou dvě hory, hora Říp a blanická hora. Na horu Říp podle Dalimilovy kroniky přišel Praotec Čech a zastavil se, protože z hory Říp bylo vidět na všechny strany do celého světa. A tak řekl: tady je naše místo. Hora blanická je něco jiného. Tam se uchovávají ti nejlepší rytíři, až přijde doba... V Blaníku se sní o ideálech a na Řípu se vidí skutečnost. Jak ty dvě věci smířit? My, kteří jsme přišli do ciziny dobrovolně nebo díky okolnostem, už s tím máme jakousi zkušenost. A kdo nám tu zkušenost nejlépe vyjádřil? Já myslím, že to byl Antonín Dvořák ve své symfonii Z Nového světa. Tam znějí všechny možné tóny, do toho ale vždycky přijde jeden malý motiv, který je vzpomínkou na domov. A vzpomínka na domov spojuje všechny zážitky v cizině. Jedno léto jsem učil v Minnessottě a tam mi ukázali vodopád, kde prý Dvořák svou symfonii složil. Dovedu si to překvapit: teče široká, ohromující Mississippi, on ale přišel do malého, osamělého místa, kde jen kapala voda jako doma. A ještě něco jiného: na druhé straně Mississippi je pevnost, kterou si tam postavili dobyvatelé, kteří pronikali na Západ. Čechové zašli na druhou stranu. Tam nejsou pevnosti, tam je jen socha bloudícího Indiána. Češi přišli a podali ruce těm, kteří tam bydleli, a přijali podání rukou od těch, kdo je přijali."

Cyril a MetodějCyril a Metoděj Kardinál Špidlík se od počátku své teologické dráhy věnuje studiu cyrilo-metodějské tradice a východní křesťanské spirituality. Těmto tématům věnoval i řadu knih:

"Mohu Pánu Bohu poděkovat, že u těch knih, co jsem napsal, je už asi sto padesát překladů ve východních jazycích. Sedm je jich dokonce arabsky. První s dovolením Saddáma Hussejna. - A proč se zabývám evropských Východem a Západem? Právě proto, že dnes na scénu světa vystupují nové národy a ty se ptají: Co nás Evropa odkazuje? My jsme ale ještě neudělali syntézu. - Zač já bojuji? To je právě typicky slovanské. Nesmíme srovnávat ideologie, ale osobní styky. Ptají se mne: když chodíte na východ, jak vás přijmou pravoslavní? Odpovídám: nikdy jsem nešel navštívit pravoslavné. Šel jsem navštívit přátele a ti mne přijali dobře. A s ostatními nemám co mluvit. - Češi mají jednu zvláštní vlastnost. Mají v podstatě slovanské srdce, ale německou výchovu. Z toho někdy vzniká hádavost, ale když se ta hádavost překoná, tak mohou být schopni mezi dvěma světy zprostředkovat."

Nebyl by to ale kardinál Špidlík, aby i to nejvážnější téma neskončil vtipem:

"Musím se dočkat devadesátky. Víte proč? Protože po devadesátce umírá málo lidí - podle statistiky..."

 

17-06-2006