Spojování krajanských nebo uprchlických rodin v Česku může trvat i léta

15-05-2012

Na téma dnešní krajanské rubriky mne přivedlo nejen to, že právě 15. květen je vyhlášen Dnem rodin, ale především zkušenost českého krajan z Gruzie Romana Nováka. Ve studiu Radia Praha nedávno vzpomínal na to, jak se jeho rodina do Česka musela stěhovat postupně. První přišel starší syn, taneční mistr, který zde získal práci: "Kvůli tomu, že se on přestěhoval, jsme spojili rodinu. Manželka k synovi, druhý syn k matce a já také k manželce," uvedl pan Novák. Zajímalo mne, jak vlastně probíhá spojování rodin cizinců, kteří v Česku hledají bezpečí, své kořeny nebo prostě jen lepší životní podmínky. Zeptala jsem se na to odborníka. Naším dnešním hostem je Pavel Dymeš z ministerstva vnitra, který má za sebou přesídlování celých krajanských komunit a má na starost i azylanty. A hned na úvod padla otázka, jak je spojování rodin ošetřeno i v našem právním řádu:

Pavel Dymeš, foto: Viktor ParkánPavel Dymeš, foto: Viktor Parkán "To musíme samozřejmě rozdělit na dvě skupiny. Na krajany nebo obecně cizince, to znamená lidi, kteří sem přicházejí dobrovolně. Jejich pobyt se řídí zákonem o pobytu cizinců. Druhou skupinou jsou azylanti nebo osoby, které přicházejí jako uprchlíci a žádají tady o mezinárodní ochranu, o azyl. U těch, kteří přicházejí jako uprchlíci, je to svým způsobem jednodušší, protože zákon o azylu obsahuje samostatný paragraf, který umožňuje udělit azyl rodinnému příslušníkovi osoby, která už azyl v České republice získala. To znamená, že to je opravdu klasické sloučení rodiny. Vychází se z toho, že cesta uprchlíků je často velmi komplikovaná. Často dochází k rozdělení rodin, často se ze země podaří utéct jen jednomu a až po čase dalšímu členu. A aby bylo možné stmelení rodiny, je na to vyčleněn speciální paragraf."

Máte nějaký konkrétní příklad, kdy tu byla takto postupně nějaká rodina sloučena?

"Takových případů by se určitě našla celá řada. Já jsem si dělal takovou statistiku a z důvodu sloučení rodiny byl jenom v letošním roce udělen azyl asi u jedenácti lidí. V loňském roce asi u čtyřiceti čtyř."

Z jakých zemí sem teď uprchlíci přicházejí?

"Stále platí, že velká část uprchlíků přichází ze zemí bývalého Sovětského svazu. Máme tu ale poměrně velké skupiny i z jiných zemí. Přicházejí sem teď lidé z afrických států, z Blízkého východu, na druhé straně i z Asie, z Číny a podobně. Takže zemí, odkud sem lidé přicházejí, je poměrně hodně."

Jak je to při slučování rodin s dětmi? Jsou i případy, kdy je potřeba sem přivézt i děti, aby mohly žít s rodiči?

"Slučování se samozřejmě týká velmi často dětí. A to není jen specifikum uprchlické problematiky, ale obecně cizinců. Speciálně lidí, kteří sem přicházejí za prací. Zcela dobrovolně a zcela legálně. I ti volí strategii, že nejdřív jde jeden rodič, potom druhý, aby tu vytvořili zázemí, a až následně za nimi přicházejí děti. U uprchlíků je to samozřejmě složitější, protože přesuny dětí po světě bez rodičů jsou poměrně nebezpečné a komplikované. Ale stává se to a rozhodně to nejsou vzácné případy, kdy děti přicházejí dodatečně. Ať už jsou na hraně zletilosti, nebo v extrémních případech i děti menšího věku."

Je vůbec nějaký časový horizont, jak dlouho třeba může slučování takové rodiny trvat?

"Já myslím, že není. To jsou opravdu individuální případy. Počínaje tím, jak je pro tu rodinu komplikované dostat člena rodiny, který chybí, ze země původu až sem. Může to znamenat, že je potřeba vydělat na jeho jízdenku, ale může to znamenat i to, že je potřeba vydělat na převaděče pro dva lidi. A to jsou samozřejmě násobné rozdíly v nákladech. Pak samotné řízení, povolování pobytu, případně řízení o mezinárodní ochraně, a to je zase případ od případu. Může to být v řádu týdnů nebo měsíců, může to ale být v řádu let."

A můžete tedy zmínit konkrétní příklad?

"Určitě. Když jsme přesídlovali krajany z Kazachstánu, tak přestože se jednalo o organizovanou hromadnou akci, byla řada případů, kdy rodina přijela a děti, které ještě studovaly, zůstaly v Kazachstánu. Přijely za rodinou až po dokončení školy a vyřízení všech formalit, se zpožděním třeba roku i dvou. A stejné případy se řeší i v té uprchlické komunitě. Máme rodiny, které sem přijely, a jedno dětí zůstalo v zemi původu. A poměrně komplikovanými cestami se sem potom dostávají."

A abychom se dostali víc i ke spojování krajanských rodin. Je ještě třeba je spojovat? Tady proběhlo několik poměrně velkých vln, kdy se sem stěhovaly celé krajanské komunity. To už je ale asi minulost, že?

"Já myslím, že to je minulost. To bylo něco, co v dnešní době jednak asi nemá úplně opodstatnění, jednak i s ohledem na ekonomické možnosti to ani není možné. Já se domnívám, že to ani není potřeba, protože většina krajanských komunit v dnešní době je v situaci, že kdo má zájem se sem přestěhovat, opravdu tu žít a pracovat, tu možnost má. A může si to zařídit sám."

"Je to tak. V podstatě všude je ta situace poměrně stabilní a bezpečná. Jsou samozřejmě některá místa, kde se lidem daří ekonomicky hůř, my ale zase nemůžeme vyřešit všechny bolesti světa."

Jak to bylo právě s Čechy z Kazachstánu? Tam se stěhovaly celé rodiny?

"Tam se stěhovaly celé rodiny, ale musíme to brát tak, že to byly úzké rodiny. Rodiče a děti. Ta komunita, stejně jako většina historických českých komunit, funguje v rámci větších a širších rodů. Tam právě došlo v mnoha případech k rozdělení. Třeba část sourozenců s rodinami se v 90. letech přestěhovala do Čech, pak došlo k ukončení programu. A část sourozenců, případě rodiče zůstali v Kazachstánu. A nebylo v jejich silách se přestěhovat sem. Především z ekonomických důvodů, ale i organizačních, protože v Kazachstánu to bylo i po té formální stránce komplikované. Proto vlastně vznikla druhá akce v roce 2007, kdy ten zbytek krajanů, kteří projevili zájem, což bylo 99,9 procenta zbývající komunity, byl přestěhován. A tím došlo i k scelení těch širších rodin."

Víte o někom, kdo se rozhodl, že se do té své druhé vlasti zase vrátí?

"Stalo se to. Není to ale úplně běžné. My jsme to zaznamenali třeba v r. 2007 ve skupině posledních přesídlenců z Kazachstánu přibližně u tří rodin. Ty se rozhodly pro návrat, z nejrůznějších důvodů víceméně osobního rázu, protože jim zdejší život asi úplně nevyhovoval. Musím ale říct, že z toho celkového množství, kdy se z Kazachstánu od r. 1994 přestěhovalo až do ukončení akce v r. 2007 řádově tři sta rodin, se k trvalému návratu do Kazachstánu rozhodly právě jen tyto tři rodiny."

15-05-2012