StB ji nutila ke spolupráci. Básnířka Jana Witthedová proto raději utekla do Švédska

11-10-2011

Novou knihu poezie přijela v těchto dnech do Prahy pokřtít česká básnířka žijící ve švédském Göteborgu Jana Witthedová. Proč si posrpnová exulantka zvolila pro svůj azyl zemi, jejíž jazyk neznala? Jak se jí podařilo v tomto jazyce vystudovat a navíc i prorazit do švédských médií? A jak si přesto uchovala i svou básnickou češtinu? Na to všechno jsme se Jany Witthedové zeptali ve studiu Radia Praha:

Jana WitthedováJana Witthedová Vy jste posrpnová emigrantka. Proč jste si zvolila právě Švédsko? Byť samozřejmě víme, že Švédsko v roce 1968 - 69 bylo velmi častou destinací emigrantů z Československa...

"Já jsem dostala azyl ve Švédsku a Švédsko jsem si zvolila hlavně proto, že do Švédska bylo lehké se dostat. Švédsko hledalo pracovní síly a nevybíralo si."

Vy jste v té době byla studentkou nebo jste právě dokončila školu?

"Já jsem právě dokončila střední školu."

Vy jste tam vlastně odcházela velmi mladá...

"Velmi mladá, ano."

Měla jste tam příležitost dál studovat?

"Ano, měla jsem příležitost tam studovat. Já jsem vystudovala na univerzitě v Lundu psychologii. Pracovala jsem s dětmi ve školách a v mateřských školkách."

Jak dlouhá byla doba, než jste se řekněme zadaptovala a naučila jazyk, abyste mohla pokračovat ve studiu?

"Já jsem se naučila švédsky za šest měsíců. Potom jsem přímo začala studovat na vysoké škole."

Odcházela jste tam sama nebo s rodinou, s přáteli?

"Odcházela jsem tam sama."

Vaše rodina zůstala v Československu?

"Ano."

Jaké to bylo pro čerstvou maturantku ocitnout se najednou v cizím prostředí a v cizím jazyce?

V Českém centru ve StockholmuV Českém centru ve Stockholmu "Bylo to těžké hlavně proto, že jsem tady nechávala tatínka."

Přeci jen bych se ráda vrátila k vaší motivaci. Odcházet v osmnácti nebo devatenácti letech sám do emigrace - co vás k tomu vlastně dohnalo?

"Mne k tomu dohnala situace, kdy jsem původně nemohla studovat, protože jsem neměla správný původ. Já jsem vlastně neměla v plánu odejít. Došlo ale k tomu, že po okupaci se ke mně dostavil jistý pán a vyžadoval, abych podávala informace, co lidé v mém okolí říkají. Já jsem odpověděla, že to dělat nebudu. Navštívili mne ale znovu a po dalších návštěvách mi bylo vyhrožováno, že by byla škoda takového mladého života. Později mi ještě vyhrožovali, abych si rozmyslela, co by se stalo, když budou vyslýchat mého tatínka, který byl po infarktu. A já jsem se dostala do takové paniky a neviděla jsem žádnou cestu, jak bych se z toho dostala, aniž bych někoho poškodila. A protože jsem už měla výjezdní doložku připravenou, vyjela jsem a už jsem se nevrátila."

Jak to přijal váš tatínek? Věděl, že tam zůstanete? Nebo že takhle uvažujete?

"Můj tatínek to věděl. Já jsem mu říkala, že pokud by se situace jenom trochu zlepšila, že bych se vrátila. Mého tatínka pak vyslýchali, nestalo se mu ale nic. A tatínek mi napsal, abych se za žádnou cenu nevracela."

Psychologii jste si vybrala až tam? Nebo to byl váš dlouhodobý záměr?

"Mne psychologie zajímala, ale přeci jen bych byla raději studovala novinařinu. To mi tam ale úplně všichni rozmlouvali. Říkali, že jako cizinec nemám minimální šanci, abych se uplatnila v novinách nebo vůbec psaním. Že nemám minimální šanci, abych docílila možnosti být publikována. Říkalo se, že je hodně slimáků a málo salátu..."

Musela jste být hodně umíněná, protože vám se to nakonec podařilo. Píšete a publikujete v obou jazycích a píšete nejenom poezii, ale i články do novin. Jak dlouho vám trvalo, než jste se jako novinářka a jako básnířka a spisovatelka ve Švédsku prosadila?

"Já jsem se vlastně ze začátku neprosazovala. Já jsem pracovala s psychologií a psaní jsem vlastně tak nějak odložila. Já jsem psala, ale víceméně pro sebe. Já jsem se nesnažila uplatnit jako novinářka nebo spisovatelka. A co mne vlastně vyburcovalo k psaní, mluvím o psaní švédsky, česky jsem psala do exilových novin, to bylo před sametovou revolucí, když vzniklo Hnutí občanské svobody. Mně se dostaly do ruky informace, které jsem považovala za důležité. Bylo to tehdy, když například byla zavřená paní Komárková nebo Zdeněk Urbánek. Paní Komárkové bylo hodně let a vím, že ji postavili ke zdi a nechali ji celou noc stát u zdi. Takže jsem si myslela, že je třeba získat podporu tomuto hnutí, a to mne vlastně vyburcovalo k prvnímu článku. Akorát jsem měla problém ten článek uveřejnit. Nikdo tomu nevěřil. Takže jsem obíhala švédský tisk, nikdo to ale nechtěl uveřejnit. Ptali se: kde máte záruky? Byla jste tam? Viděla jste to na vlastní oči? - Neviděla jsem to. Jsou to informace z druhé ruky. Marně jsem jim vysvětlovala, že ten, kdo to vidí na vlastní oči, by o tom těžko mohl ve Švédsku psát článek. Nakonec jsem pro to získala jednoho redaktora, který mi to slíbil, ale stále se nic nedělo. Já jsem nakonec sebrala odvahu a navštívila jsem odpovědného vydavatele novin, které se jmenují Göteborg Posten. To je druhý největší deník v zemi, vychází v Göteborgu. A toho jsem přesvědčila, že mi tam článek vyšel. A to byl můj první článek."

Pokračujete v tom dál? Píšete dál pro švédský tisk?

"Píšu, potom jsem ale víc přešla na literaturu."

Tady se dostáváme k cíli vaší současné cesty do Prahy. Vy jste tu před několika dny pokřtila svou sbírku veršů. Mne by velmi zajímalo, jak dalece bylo obtížné nebo snadné udržet si češtinu na úrovni, abyste mohla psát poezii?

"Na to je těžké odpovědět. Já jsem vlastně přímo pro to nic nedělala. Můj velký žal je, že nemám takový přístup k české literatuře, jaký bych ráda měla a jak bych ho potřebovala. Já samozřejmě nemám možnost dojít do Městské knihovny a vypůjčit si tam knihy, které bych si ráda přečetla. Takže když přijedu do Prahy, tak sice nakupuji velké balíky knih, ale není to ono."

Psala jste i něco jiného než verše? Pustila jste se i do jiných žánrů?

"Pustila jsem se v poslední době do dětské knížky, ale publikována ještě není. Psala jsem také povídky a eseje, například esej o Komenském. Jedna povídka, kterou jsem napsala, vyhrála v r. 2000 cenu Novela 2000."

11-10-2011