Tomáš Grulich: český stát má vůči zahraničním Čechům své povinnosti

Tomáš Grulich

Začátkem října proběhne v Senátu ČR konference o migraci. Připravuje ji Stálá senátní komise pro krajany žijící v zahraničí a bude se na ní podílet řada ministerstev a dalších institucí, které se problematice migrantů věnují. Proč se touto otázkou zabývá právě krajanská komise, jsme se zeptali jejího předsedy, senátora Tomáše Grulicha:

Tomáš Grulich
"Tím, jak jsme se snažili a stále se snažíme, aby se institucionalizoval vztah mezi Českou republikou a mezi Čechy v zahraničí, dospěli jsme k názoru, že by bylo významnější, kdyby se člověk díval na tento akt jako na migraci jako takovou. Musíme se vyrovnat s tím, že z České republiky budou lidi i nadále odcházet. I když ne z důvodů politických, a neřekl bych ani vysloveně hospodářských, ale i za zkušeností. Nebo tím, jak se globalizuje svět, se tam zkrátka dámy vdají nebo muži ožení. A samozřejmě i toto je součást české diaspory a musíme se o ni starat. Je tradicí, že Stálá komise pro krajany žijící v zahraničí měla vždycky Konzultativní radu, která byla složená většinou ze zástupců jednotlivých skupin Čechů žijících v zahraničí, ale také z lidí, kteří se v České republice o Čechy žijící v zahraničí zajímali. A jak jsme se pořád snažili ten vztah institucionalizovat, vždycky jsme naráželi u některých exekutivních orgánů nejen na nepochopení, ale i na lhostejnost anebo nepřipravenost. A proto jsme se rozhodli, aby Konzultativní rada byla v zásadě co nejširší. Vedle Čechů, kteří žijí v zahraničí, jsme ji rozšířili o zástupce ministerstev, která se dotýkají jak vztahu České republiky ke svým minoritám v zahraničí, tak i k migraci jako takové. Takže se nám podařilo dostat do této Konzultativní rady zástupce ministerstva zahraničí, školství, kultury, ministerstva práce a sociálních věcí, průmyslu a obchodu a úřad vlády. Samozřejmě jsme také hledali někoho z akademické obce, takže je tam odborník na Čechy žijící v zahraničí dr. Stanislav Brouček z Etnologického ústavu AV ČR."

Stanislav Brouček
Nemůže tento přístup být zárodkem toho, že by přeci jenom mohl vzniknout jakýsi centrální orgán pro krajany?

"To je samozřejmě hlavní cíl! My jsme si ale řekli, že tato konference bude takovým prvním vstupem. Požádali jsme ministerstva, aby zmapovala, co dělají na poli migrace. A to už hovořím o lidech, kteří přicházejí, i o těch, kteří odcházejí. A aby úřady vyjádřily svou vůli, zda chtějí vůbec spolupracovat, nebo zda tuto problematiku chtějí nechat jen na resortní úrovni. A já se domnívám, že musí dojít k tomu, že si všichni nakonec řekneme, že cíl musí být společný a že musí být vládní. Proto jsem taky s touto konferencí a s jejím obsahem seznámil pana premiéra, který s tím souhlasí. Slíbil, že v září to přednese i na jednání vlády, abychom to skutečně dostali až na tu nejvyšší úroveň. A věřím tomu, že to může být skutečně první krok. Já myslím, že vždycky nejdůležitější krok je ten, aby spolu lidi vůbec začali mluvit, začali si říkat své představy. A pak z toho teprve může něco vzejít. My jsme se ale vždycky, a to po dobu několika let, snažili to dostat na nějakou úroveň, a vždycky jsme se někde zasekli. A já doufám, že jak se rozšíří tato diskuse, by se skutečně mohlo něco podařit."

Krajané v Banátu
Jak se na tento posun, na tu institucionalizaci, dívají sami krajané? Ne všichni mají důvěru k českým úřadům...

"To je samozřejmě obtížné a my se můžeme snažit jenom o to, abychom těmto lidem dokázali, že to myslíme skutečně vážně, že to myslíme upřímně a že skutečně o tyto lidi máme zájem. A je pak na nich, jestli přijmou naši nabídnutou ruku nebo ne. A já myslím, že řada jich to přijme a řada nepřijme. Někteří mají tak špatnou zkušenost s Českou republikou, že nemohou navázat bližší kontakt. Já to docela chápu a samozřejmě to respektuji. Je to na vůli všech lidí. Já sám jsem dostal několik e-mailů ve smyslu: co se do nás cpete? - Já chci říct, že Česká republika by se nikam neměla cpát, ale měla by především otevřít dveře. A pro ty, kteří chtějí přijít, a nemyslím jenom fyzicky, že by se vrátili, ale že by udržovali kontakt, musíme ty dveře otevřít."

Jak byste ale zdůvodnil někomu, kdo si tady v Čechách myslí, že tihle lidé přeci odešli sami, z vlastní vůle, proč by se tedy o ně český stát měl starat? Sama jsem slyšela takové názory. Jak byste argumentoval, že je potřeba se postarat i o tu novou komunitu Čechů, kteří migrují? Už to nejsou emigranti, exulanti, vůči kterým českým stát skutečně má své dluhy...

"To je samozřejmě velmi těžká otázka. Tedy otázka je lehká, ale hůř se na ni odpovídá. Já si ale pořád myslím, že je to část našeho národa a že by mělo být povinností českého státu se o tyto lidi, kteří žijí venku, starat. Musíme si uvědomit, že dnes v zahraničí žije asi kolem dvou milionů lidí, kteří se hlásí k českému státu. Ne že by měli české občanství, ale když se na to člověk podívá, tak je to každý šestý!"

Volyňští Češi
Stále vlastně mluvíme jen o krajanech a exulantech, kteří jsou na západě. Co krajané z východu? Co pro ně lze udělat? Možná jsou potřebnější...

"Máme tendenci, to jste velice dobře odhadla, že když se řekne exulant, tak si většina lidí v České republice představí lidi, kteří žijí na západě nebo kteří odešli po r. 1948 - 1968. Máme ale samozřejmě skupiny lidí, kteří dlouho žijí ve východní nebo jižní Evropy, ať už jsou to státy bývalé Jugoslávie nebo v Rumunsku, v Bulharsku, také na Ukrajině a v současném Rusku. Přestože došlo k tomu, že řada lidí reemigrovala a Česká republika se snažila těmto lidem pomoci - vzpomenu lidi, kteří přijeli z Ukrajiny z oblasti Černobylu, nebo Čechy, kteří přišli z Kazachstánu - tak se samozřejmě snažíme udržovat kontakty i s těmito skupinami. Je zajímavé, že pro ně je důležité udržet si v tom jinoetnickém prostředí českou identitu. A my se snažíme jim pomoci tím, že tam posíláme české učitele, že jim pomáháme finančně při vybavení jejich spolků. Tam je práce jiná, jsou to ale samozřejmě taky naši lidé."

Myslíte si, že už se postoj české veřejnosti vůči krajanům a exilu zlepšil? Po roce 1989 nebyl úplně nejlepší...

"To je práce na dlouhou dobu. Záleží opravdu na médiích, na nás všech, abychom o těchto lidech často mluvili. A také o naší povinnosti vůči těmto lidem. Ale neřekl bych, že by se česká společnost už zcela oprostila od určitého pohrdání nebo koukání skrz prsty na lidi, kteří odcházeli a odcházejí. Já si myslím, že člověk má právo se sebrat a odejít. Jsem velmi rád, že člověk může odejít. Ale to neznamená, že by se na něj, když odchází, měla majoritní společnost koukat špatně. Pro nás je myslím i životně důležité, abychom s těmito lidmi udržovali kontakt. Nejen proto, že bychom si mohli přát, aby se vrátili, ale minimálně proto, že člověk může v rámci globálního světa s nimi mít kontakty třeba v odborné oblasti, a tím zpětně obohacovat i naši majoritní společnost. A to je naše povinnost."