V Mnichově se Čechům žije příjemně, aklimatizace ale trvá pár let

Karel Pokorný, foto: Autorka

V Mnichově v současné době žije prý až osm tisíc Čechů. Někteří z nich sem přišli už po roce 1948, jiní s velkou vlnou uprchlíků po srpnu 1968 a další Mnichovem vlastně jen procházejí - stráví tu třeba jen pár měsíců na studiích. Jak se Čechům v Mnichově daří, zjišťovala přímo na místě Milena Štráfeldová:

Karel Pokorný,  foto: Autorka
Češi se do Mnichova stěhovali už od poloviny 19. století. Zprvu to byli řemeslníci nebo studenti umění, ve 20. století ale do Mnichova mířily i dvě velké vlny uprchlíků - po únoru 1948 a po srpnu 1968. Jedním z těch, kdo do Mnichova odešli po srpnové okupaci Československa, je Karel Pokorný:

"My jsme měli štěstí, poněvadž jsme přišli do Německa s ohromnou konjunkturou. Pracovních příležitostí bylo hodně a dováželi se zahraniční dělníci. Lidi z Čech byli poměrně vysoce ceněni, protože něco uměli. Takže se zaměstnáním skutečně problémy nebyly. Samozřejmě byly tu jazykové problémy. Podle mně sžívání pro někoho, kdo chce žít v cizím státě, trvá tak pět let."

Karla Pokorného po příchodu do Mnichova překvapilo, že mu nikdo nepředhazoval odsun. Byli to naopak sudetští Němci, kteří československým exulantům pomáhali jako první.

"Osobně že by mne někdo za odsud napadl nebo mi ho vyčítal, to se nikdy nestalo. Ale je to možná jenom tím, že mne ti lidé neosloví. Znám hodně sudetských Němců, kteří jsou rozumní."

Prakticky hned po svém příchodu se Karel Pokorný zapojil do činnosti zdejší sokolské jednoty. Sokol v Mnichově existoval už od konce 19. století a ještě před druhou světovou válkou vyvíjel velmi bohatou činnost, pak ji ale musel ukončit. Znovu se ji snažili obnovit poúnoroví exulanti:

"V 50. letech tady jakýsi Sokol existoval, většina jeho členů byli uprchlíci z roku 1948, ale ti neměli v poválečném Německu jinou snahu, než se pokud možno rychle dostat za moře."

Většina jich odešla do Ameriky a Sokol se rozpadl. Znovu byla jeho činnost obnovena v r. 1973, s novou vlnou posrpnových uprchlíků z Československa. Hodně lidí ale mnichovským Sokolem, stejně jako před sto lety, jenom prošlo. Skalními členy byla asi padesátka lidí. Jsou mezi nimi doslova veteráni:

"V této souvislosti bych uvedl třeba manžele Benešovy. Paní Benešová byla vězněna v Čechách po r. 1948, podařilo se jí uprchnout po laně z okna do Rakouska. Benešovi byli jedněmi ze zakládajících členů. Dalším byl pan Jožka Pejskar, což je taky pojem. Později šel na penzi do Ameriky, kde zemřel. A pak je tady generace, jako jsem já, kteří k tomu přišli poměrně brzy."

V současné době existují v Mnichově dvě sokolské jednoty, Sokol se rozdělil v r. 2004. Původní Sokol se věnuje čistě sportovní činnosti, Sportovní a kulturní spolek Sokol Mnichov se snaží kombinovat sport s kulturou. Karel Pokorný, který je dnes předsedou SKV Sokol Mnichov, však říká, že do Sokola už mnoho nových členů nepřichází:

"Naše děti se už zpravidla sokolské činnosti nevěnují. To je něco, čemu se nedá zabránit. Naše děti jsou už integrované v oddílech německých, a my jim ani nemůžeme nabídnout tu sportovní činnost, kterou jim nabízejí německé spolky."


Už pět let žijí v Mnichově také manželé Zdeněk a Blanka Fajkusovi. Pan Fajkus zde dokonce pracoval jako konzul, dnes se ale věnuje podnikání. Paní Fajkusová vzpomíná, že zpočátku si na život v Mnichově musela zvykat:

Manželé Fajkusovi,  foto: Autorka
"Dneska už se nám tady žije dobře, ale na druhou stranu musím říct, že když jsme přišli do Mnichova, tak alespoň z mého pohledu se mi tu moc nelíbilo. Pro mne to bylo hodně složité, hodně byrokracie, takže dva roky jsem se tady potýkala s mentalitou Bavorska. Ale po dvou letech, to byl takový zajímavý moment, jako když se najednou všechno otočí. Člověk nějak pochopil, jak tady ten systém funguje, a začalo se mi to hrozně líbit. Zjistila jsem, že je to tady velice příjemné místo pro život. Bylo plno exulantů, kteří se třeba i vrátili do Čech, a všichni se jich ptali, proč žili v Mnichově, když ten po pravdě řečeno nikdy neměl nejlepší pověst. Každý ale vždycky říkal, že Češi můžou žít jedině v Mnichově. Tam to jejich mentalitě vyhovuje. Já jsem dva roky přemýšlela, čím to je, a po dvou letech se to v člověku nějak zlomí a zjistí, že mu je opravdu v tom městě dobře."

Tady odhadem, jak jsem slyšela, žije asi osm tisíc Čechů. Vzniklo tady jakési české ghetto? Drží Češi pohromadě, nebo se naopak snaží asimilovat do zdejšího bavorského prostředí?

"Češi tady drží spolu, akorát to není taková komunita, že by byli všichni pohromadě. Je tu několik part Čechů, kteří se různě scházejí, ale různě se to prolíná podle zájmů. Někdo má zájem o kulturu, o umění, takže se scházejí jednou za měsíc a probírají se různé kulturní záležitosti. Pak tu jsou bohemisti, kteří patří zase k univerzitě. Ghetto to v žádném případě není, Češi tu ale drží pohromadě docela hezkým způsobem, až mne to překvapilo."

Hodně Čechů tudy jen projede, jsou tu na krátkodobé stáži, studují tu pár měsíců. Vstřebáte je?

"Pokud na takového člověka narazíme, tak ho samozřejmě vstřebáme a rádi ho přijmeme, protože je to obohacení pro něj i pro nás. Takže si myslím, že to není problém. My ale narazíme jen na málo takových lidí, protože většinou to jsou studenti, stážisti, pracují u firem. Jen když se o nich dozvíme, zveme je na své akce."

Co česká kultura v Mnichově? Jezdí sem hodně českých umělců?

České centrum v Mnichově,  foto: Autorka
"Jezdí sem hodně českých umělců. Je tady České centrum, které propaguje českou kulturu. Ale i nezávisle na Českém centru je tady plno hudebních ´lokálů´, kam jezdí alternativní české skupiny. Plno výstavních síní dělá každou chvíli kombinovanou výstavu, kde jsou Češi i Němci dohromady. Takže si myslím, že česká kultura tady žije paralelně s německou, a velice dobře."

Jak je to s dětmi Čechů, kteří se tady usadili nebo tu žijí ve smíšených manželstvích?

"Ty děti převážně rozumí česky, mluví česky, v podstatě i bez přízvuku, jsou tam ale zajímavé momenty, že s rodiči nebo s námi mluví normálně česky, ale mezi sebou mluví německy. Další zajímavý moment je ve chvíli, kdy se děti dostanou do určitého věku počínající puberty, dejme tomu dvanáct, třináct let, a trvá to do sedmnácti, osmnácti let. Najednou se začínají stydět za to, že mluví česky. Stydí se, když jdou někam s rodiči a maminka na ně promluví česky v obchodě před personálem. Potom je to ale zase přejde. Zřejmě to souvisí s pubertou, ale i s jakousi integrací, ty děti mají pocit rozpolcenosti a potřebují se zařadit do německé společnosti a nechtějí dávat najevo, že jsou něčím odlišní. Časem, v těch osmnácti letech, zase zjistí, že jim to vlastně ohromně vyhovuje, že jsou jiní a něčím zajímaví."

A nemůže to být i tím, že tu Češi nemají nejlepší pověst?

"To s tím myslím vůbec nesouvisí. My jsme to zažili tady v Mnichově, byli jsme ale jednu dobu i v Bonnu, kde jsme se taky stýkali s Čechy, a potvrzovali nám v podstatě totéž. Já si myslím, že je to otázka generační, věková, a když se děti potřebují někam zařadit, tak se přimykávají k němčině, protože ta je pro ně v tu chvíli zajímavější, všichni jejich kamarádi mluví německy. Kdežto ti rodiče tak zajímaví nejsou."