Cesta do gulagu: Osobní příběh o úctě, pokoře a velkém odhodlání

Foto: Archiv projektu Gulag.cz

Začátkem října měl v Praze premiéru dokumentární film režiséra Tomáše Polenského Cesta do gulagu. Třicetiminutový snímek vychází z materiálů, které v roce 2013 pořídil čtyřčlenný tým vedený rusistou Štěpánem Černouškem do východní oblasti kolem tzv. Mrtvé trati.

Účastníci expedice 2013. Zleva Štěpán Černoušek,  David Těthal,  Pavel Blažek a Martin Novák,  foto: Archiv projektu Gulag.cz

Co motivuje člověka k tomu vypravit se na podzim do tajgy hledat střípky desítky let zapomenuté historie? Podle slov autora projektu Gulag.cz Štěpána Černouška je to především velká úcta a respekt k milionům lidí, které k pobytu a často i ke smrti v drsné a mrazivé přírodě odsoudil někdejší sovětský režim. Nesmyslná stavba Transpolární magistrály a celkově vážnost a mezinárodní přesah vězeňského systému gulag je jedním z mnoha momentů v dějinách, na který by se nemělo zapomenout. Do oblasti kolem tzv. Mrtvé trati se Štěpán Černoušek vypravil v roce 2013 již po třetí:

Mrtvá trať, nebo také Transpolární magistrála, měla spojovat města Salechard a Igarka za polárním kruhem na severní Sibiři. V letech 1947 – 1953 železnici stavěli vězni gulagu, po smrti Stalina byla nedokončená stavba ukončena a ponechána na pospas přírodě.

„Na základě studia satelitních snímků jsem zjistil, že se podél železnice Transpolární magistrály, kterou v letech 1947 až 1953 stavěli vězňové gulagů, nachází poměrně velké množství opuštěných táborů. Zajímalo mě, jak vypadají.“

Hlavně se nevzdávat

Účastníci expedice doufali, že se jim podaří najít alespoň jeden dobře zachovalý lágr, který by se dal pomocí 3D technologie zrekonstruovat a který by posloužil jako základ pro vytvoření virtuálního muzea gulagů. Vedle Štěpána Černouška se proto v týmu objevili David Těthal a Martin Novák, kteří měli za úkol co nejpřesněji zaměřit zachovalé budovy, a Pavel Blažek, odborník na tvorbu panoramatických fotografií. Pečlivá příprava a ohromné badatelské nadšení ovšem málem vyšly naprázdno hned v úvodu expedice:

Z lágru Ključ nezbylo téměř nic,  foto: Pavel Blažek,  archiv projektu Gulag.cz
„My jsme byli strašně našláplí. Říkali jsme si – přijedeme tam, zmapujeme to … Nesli jsme například motorovou pilu a spoustu litrů benzínu na to, abychom mohli prosekat nálet mezi baráky a mohli udělat dobré panoramatické fotografie. Měli jsme s sebou hodně techniky, solární baterie, zkrátka byli jsme připraveni na to strávit spoustu dní v nejzachovalejších táborech. Podle satelitních snímků jím měl být hlavně lágr Ključ. Jenže až na místě jsme zjistili, že Ključ několik týdnů před naším příchodem shořel a že z něj nezůstalo prakticky vůbec nic. To byla první rána. Pak jsem se chtěl dostat k dalším táborům po řece Turuchan. Nasedli jsme na motorovou loďku, kterou jsme si předtím půjčili a dopravili ji tam vrtulníkem, ale rozbil se nám u ní motor. Stali jsme se vězni řeky. Nebyli jsme schopni se sami dál pohybovat, jenom jsme se nechali unášet proudem a čekali jsme na záchranu.“

Chmurnou náladu nevydařeného startu expedice dokreslilo sibiřské podnebí. Vlhko, nepříjemná zima, mraky komárů. Ani Štěpánovo heslo “ono to nějak dopadne, jsme přece v Rusku” skupinu trosečníků nepovzbudilo:

Trosečníci na řece Turuchan,  foto: Pavel Blažek,  archiv projektu Gulag.cz
„Bylo to těžký. Už jsme propadali skepsi s tím, že to nevyjde. Všechno bylo proti nám. Myslím si, že nám trochu chyběla pokora vůči danému tématu a vůči těm místům. Jako kdyby nám příroda říkala: “Kluci takhle ne, nesmíte být hr. Mějte trochu úcty a pokory ke všemu”.

Trvalo asi pět dní, než potkali první loď. Záchrana ale přišla včas, do odletu zpět do Čech zbývalo ještě pár dní. S novou nadějí a odhodláním se proto tým rozhodl o poslední pokus:

„Nakonec jsme se po několika dnech dostali do města Turuchansk, kde jsme se náhodně seznámili s místními mnichy. Ti nám půjčili svoji loďku a zavezli nás na jiné místo, kde už jsem z předchozích expedicí věděl, že tam jsou také poměrně zachovalé tábory. Během posledních tří dnů se nám tedy podařilo nasbírat většinu materiálů a podkladů pro další práci na online muzeu a teď i pro virtuální realitu, se kterou pracujeme.“

Šest let pilné práce

Tvorba panoramatických snímků v lágru Barabanicha,  foto: archiv projektu Gulag.cz
Lágr Barabanicha byl přesně tím, v co od samého začátku doufali. Více než 20 stojících budov včetně dochovaných autentických předmětů a dokumentů. Díky ohromnému štěstí je dnes proto možné na stránkách gulag.online navštívit budovy tábora zrekonstruované 3D technologií. Projekt se navíc neustále rozrůstá o archivní materiály, výpovědi svědků a k dispozici je také interaktivní mapa táborových správ Gulagu, kterou z archivních materiálů vytvořili partneři z moskevské organizace Mezinárodní Memorial. A zhruba před půl rokem Štěpán Černoušek oživil i myšlenku na vytvoření filmového dokumentu:

„Film vznikl až šest let po expedici. Do té doby jsem se věnoval zpracovávání materiálů pro gulag.online a mnoha dalším projektům, jako například Čechoslováci v gulagu, který vznikl ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitního režimu. Materiály, které jsem natáčel během expedice, jsem měl pořád někde v archivu a říkal jsem si, že se k nim někdy vrátím a uděláme z nich film. Akorát jsem na to nemohl najít čas. Ten jsem našel až teď, před půl rokem. Setkal jsem se s režisérem Tomášem Polenským a poprosil ho, aby se na to podíval. Nakonec z toho vznikl osobní příběh o tom, jak expedice přímo vypadala. Což se hodí, protože je tam vidět, jakým způsobem jsme místa dokumentovali. Aktuálně totiž experimentujeme s virtuální realitou a s rozšířenou realitou, ve které je možné podívat se do tábora v trojrozměrné rekonstrukci skrz speciální headset.“

Režisér Tomáš Polenský,  foto: Ondřej Tomšů
Režiséra Tomáše Polenského nabídka spolupráce hned zaujala:

„Když mě Štěpán oslovil s nabídkou zpracovat příběh expedice, o které mi vyprávěl, přišel mi velmi poutavý. Navíc jsem od něj dostal osm hodin materiálu! Jenže když jsem se na něj podíval, tak většina situací, které mi popisoval a které byly hrozně zajímavé a dramatické, tam nebyly. Štěpán se z pochopitelných důvodů musel věnovat situaci a nemohl natáčet, primárním úkolem tenkrát nebyl vznik dokumentu. Vymýšleli jsme proto, jak to všechno složit dohromady. Proto mě napadlo natočit to formou rozhovorů se Štěpánem a členy expedice. Úžasné bylo, jak se i po tolika letech kluci dostali zpět do situace. Hodně tomu zřejmě pomohlo prostředí Paměti národa, respektive jejich studio, kde jsme rozhovory natáčeli.“

Plány do budoucna? Experiment s virtuální realitou

Premiéra filmu byla doplněna možností prohlídky lágru ve virtuální realitě a rozšířené realitě,  foto: Ondřej Tomšů
Pražská premiéra snímku Cesta do Gulagu se konala v budově ČVUT a byla doplněna ukázkou virtuální a rozšířené reality. Díky spolupráci s grafikem Josefem Broštou a týmem odborníků z firmy More is More si tak lidé mohli projít tábor, navštívit jednotlivé budovy, nebo se osobně potkat s vězni. Význam badatelské činnosti organizace gulag.cz potrhuje i zájem v zahraničí:

„Gulag a sovětské represe jsou témata, která se týkají nejen Ruska nebo bývalého SSSR – byly tam tisíce Čechoslováků, Poláků, Francouzů, Američanů. Je to téma nejen ruské či sovětské, je to téma celosvětové. Ve všech zmíněných zemích se tomu někdo věnuje a lidé jsou obecně rádi, že se o tom hovoří a zpracovává. Když jsem byl před nedávnem ve Spojených státech ve Fulbrightově nadaci, měl jsem několik přednášek na tamních univerzitách, kde jsem experimentálně film pustil publiku. Potěšilo mě, že tomu rozuměli, že chápali, o čem to je, a že se to setkalo s poměrně pozitivním ohlasem,“ uvedl na závěr Štěpán Černoušek.

Film Cesta do Gulagu je možné zhlédnout online na adrese journeytothegulag.com/cs v českém jazyce s anglickými titulky.

Organizace Gulag.cz se od roku 2009 zabývá studií vězeňského systému Gulag, stejně jako historií sovětského totalitního režimu obecně. Poznatky získané z archeologických a archivních výzkumů díky moderním IT technologiím a vzdělávacím metodám přibližuje široké veřejnosti.