Dvořákův odkaz v USA žije i díky Majdě Kallab Whitaker

22-06-2019

Dvořák American Heritage Association je jednou z mnoha organizací sídlících v České národní budově v New Yorku. Zvláště působivá v ní je Dvořákova síň, ve které návštěvníci najdou bohatou sbírku předmětů spojených se skladatelem, který v 90. letech 19. století ve městě pobýval a složil svá stěžejní díla.

Majda Kallab Whitaker se sochou Antonína Dvořáka v American Heritage Association, foto: Ian WilloughbyMajda Kallab Whitaker se sochou Antonína Dvořáka v American Heritage Association, foto: Ian Willoughby Dvořákovou síní mne provází Majda Kallab Whitaker, členka Dvořák American Heritage Association. Náš rozhovor ale začal příběhem o tom, jak její rodina dorazila do USA, když byla malé dítě.

„Můj otec se narodil v roce 1904, takže dospíval ve 20. a 30. letech. Vystudoval zahraniční obchod na Komerční škole v Brně a potom se velice zajímal o Latinskou Ameriku. A právě přes ní se už jako odborník na zahraniční obchod dostal do Ameriky, do New Yorku“.

Je pravda, že byl tady v New Yorku, když jste se narodila?

Majda Kallab Whitaker v Dvořákově síni, American Heritage Association, foto: Ian WilloughbyMajda Kallab Whitaker v Dvořákově síni, American Heritage Association, foto: Ian Willoughby „Vlastně ano, byl tu po válce na dlouhodobém služebním pobytu. Řídil skupinu společností, které se snažily obnovit obchodní styky. Moje matka s mými třemi sestrami žily tehdy společně v Praze. Ale chtěla samozřejmě přijet do Spojených států a zjistit, jaký bude náš rodinný život, když náš otec bude obchodní zástupce v USA. Narychlo dostala papíry a odjeli jsme v listopadu 1947. Potom v únoru 1948 došlo k převratu, otec přišel o práci, protože zastupoval firmy, které byly za krátkou dobu znárodněné.“

Mluvili jste doma česky?

„Česky na mne doma mluvili. Starší sestra dnes v České republice bydlí. Ale musím bohužel říct, že češtinu plynule nezvládám. Jeden ze způsobů, jak se jazykem zabývám, je přes moje historické výzkumné projekty. Ty mi umožnily seznámit se s mým dědictvím. Jazyk však používám spíše při porozumění textu, než abych samostatně plynule mluvila.“

Umí Američané vyslovit Vaše jméno, Majda?

„Ne, musela jsem to zpočátku lidem vysvětlovat, což jsem dělala ráda. Chtěla jsem, aby porozuměli. Moje vlastní jméno je Marie Jana. Ale když jsem přišla první den do školy, tak dokázali vyslovit jenom Marie, a to tradičně po anglicku. Celé Marie Jana by neřekli. Ve škole mi tedy říkali Marie, ale nejlepší kamarádky mi říkaly Majda. Potom na vysoké škole jsem tak trochu trvala na jméně Majda, protože mi to více vyhovovalo.“

Boj o zachování Dvořákova domu

Jste členkou rady organizace Dvořák American Heritage Association. Jaký je hlavní cíl této organizace?

Podepsaná fotografie Antonína Dvořáka, jeden z moha cenných exponátů v Dvořákově síni, foto: Ian WilloughbyPodepsaná fotografie Antonína Dvořáka, jeden z moha cenných exponátů v Dvořákově síni, foto: Ian Willoughby „Snažíme se zvýšit povědomí a porozumění ohledně Dvořákových let v Americe. On byl svým způsobem pionýr v oblasti kulturní turistiky a jeho rozhodnutí přijít v 90. letech 19. století do Ameriky mě vždy fascinovalo. A když jsem slyšela o Dvořák American Heritage Association, tak jsem se hned chtěla angažovat. Organizace byla založena v roce 1990 nebo 1991, tenkrát šlo o snahu zachovat dům, ve kterém Dvořák na východní 17. ulici bydlel od roku 1892 do roku 1895. Bylo to kousek od National Conservatory of Music of America, konzervatoře, které byl ředitelem.“

Ta iniciativa ale nakonec neuspěla?

„Ne, ale byl to velice důležitý spor o zachování historické budovy tady na Manhattanu. A po této prohře jsme zapojili všechnu energii do snahy zachránit Českou národní budovu. Mezitím tu byla další iniciativa – snažili jsme se postavit Dvořákovu sochu na Stuyvesant Square, poblíž Dvořákova domu. Zároveň jsem sbírala zkušenosti, abych mohla přijít s interiérovým plánem Dvořákovy síně v České národní budově. Architekt Jan Hird Pokorny totiž tenkrát rozhodl, že bude právě tam. Takže jsem se angažovala už od počátku založení organizace. Kromě toho pořádáme různé koncerty a programy, které mají za cíl zvýšit povědomí o Dvořákovi a jeho vlivu."

Jaký měl vliv?

Dvořákova síň v České národní budově v New Yorku, foto: Ian WilloughbyDvořákova síň v České národní budově v New Yorku, foto: Ian Willoughby Určitě byl naprosto skvělý v dílech, která skládal. Ale také i v tom, že označil afroamerickou hudbu jako zdroj americké lidové hudby, a tedy i jako inspiraci pro klasickou hudbu. To konkrétně v melodiích, které vznikly ve spirituálech a v písničkách z plantáží.“

V tom byl asi docela unikátní, byl jeden z prvních, který uznal vliv afroamerické hudby?

„Ano, určitě. Bylo to velice kontroverzní. Teď jsem dělala výzkum o paní, která byla Dvořákovou americkou patronkou a která založila National Conservatory. Jejím cílem bylo, aby její škola byla různorodá. Byl to její nápad, pozvat Dvořáka a vytvořit americkou školu hudební kompozice.“

Dvořák tady byl po dobu tří let. Je pravda, že si ho Američané svým způsobem osvojili, vzhledem k jeho zdejšímu dílu a vlivu, který měl?

„Dosud bylo těžké Dvořákův příběh vysvětlit. Víc a víc lidí se o něm teprve začíná dozvídat. Když pořádáme velké přednášky, tak jsem vždy velice překvapená, kolik lidí slyší jeho příběh poprvé.“

Dvořákova pracovní smlouva vzácností

Řekněte nám o některých předmětech, které máte tady ve Dvořákově síni v České národní budově.

Foto: Ian  WilloughbyFoto: Ian Willoughby „Jako hlavní tady je římsa, kterou se podařilo zachovat z Dvořákova bytu na východní 17. ulici. Byli jsme velice rádi, že ji Jan Hird Pokorný zachránil, protože to je ta nejdůležitější část, když se snažíte zobrazit salónek z 19. století. Také tu máme skvělou Dvořákovu fotku, kterou jsme získali na aukci tady v New Yorku. Ohromilo mě, jak moc materiálu tu po Dvořákově pobytu v Americe zůstalo. Jeden kousek je například osobní autograf pro starostu Omahy. Je z Dvořákovy cesty na středozápad. Dále vlastníme jeden velice důležitý dokument - smlouvu, která Dvořáka přivedla do Ameriky. I když tu vystavujeme jen při výjimečných příležitostech, jinak je uložená v budově Newyorské filharmonie. Byla to docela senzace, povedlo se nám ji získat od potomka Jeannette Thurberové, která založila National Conservatory a která, jak jsem o tom už mluvila, pozvala Dvořáka do Ameriky.“

Také tu máte ceduli z východní 17. ulice. A i když se tam dům zboural, tak se vám povedlo místo pojmenovat po Dvořákovi?

„To je pravda. Tuším, že pojmenování ulice byl první krok po zbourání domu. Vedle cedule na okně máme Dvořákovu sochu, která má také svůj příběh. Toto je sádrový model, ze kterého byla bronzová socha, která dnes stojí na Stuyvesant Square, vyrobená. Model jsme našli ve sklepě Manhattanské hudební školy. Tenkrát jsem slyšela zvěsti, že existuje ještě další socha Dvořáka. Začala jsem se vyptávat a našla jsem ji ve škole, ve které ji dříve měli vystavenou. Socha byla docela zničená, protože do ní pořád lidé naráželi. Nevěděli, jak jí restaurovat, a tak nám ji darovali. A my jsme rádi, že ji máme, dokonce se z ní stal hit v naší foto místnosti. Je téměř v reálné lidské velikosti, takže poskytuje lidem fyzický obraz Antonína Dvořáka. Mimochodem je to poslední dílo Ivana Meštroviće, proslulého chorvatsko-amerického sochaře, který byl ve 20. letech pověřený, aby vytvořil sochy Alice Masarykové a Tomáše Garrigue Masaryka.“

/z angl. přeložil Vojtěch Pohanka/

22-06-2019