Hynek Martinec: umělec musí obětovat všechno

23-10-2015

Ve Špálově galerii v Praze začala výstava malíře Hynka Martince, umělce, kterému se podařilo prosadit se v ostré konkurenci v Londýně. V následujícím rozhovoru vypráví o své posedlosti tvorbou, o životě v Anglii i o důležitosti galerií.

Hynek Martinec, foto: Miroslav KrupičkaHynek Martinec, foto: Miroslav Krupička Používáte metodu, které se říká hyperrealismus, vaše obrazy připomínají fotografie. Jak by si měl divák toto umění interpretovat, jak k němu přistoupit?

Interpretaci díla nechávám zcela na divákovi. Na umění mě nejvíc baví to, že když přijde člověk na výstavu, tak se v dílech sám zrcadlí. Já zůstávám tichým pozorovatelem. Divák tím, jak to vnímá, ukazuje, co ví o umění. Kdo má přehled, najde v tom spoustu věcí. Kdo se o to nezajímá, vnímá třeba jen barvu.

Samozřejmě nejde o zobrazování zvětšených fotografií. Snažím se jít daleko hlouběji: navazuju na nějaký historický kontext. Bylo tu antické umění, pak gotika a další styly a to proniká až do dneška. Není možné vytrhnout dílo z tohoto širokého kontextu. Já jsem si jako médium zvolil klasickou olejovou malbu. Neřeším, jestli je to hyperrealismus. Navazuji na tradiční evropskou malbu, ale prezentuju ji v současném kontextu a obracím se na dnešního diváka. Používám šifry, symboly, které spojují minulost se současností.

Od kdy pracujete touto metodou malby?

Vlastně od začátku. Když mi bylo 11 let, vyhrál jsem jednu výtvarnou soutěž. Malíř, který vybíral vítězné práce, mi nabídl, že by mě vedl. Začal jsem ho jednou měsíčně navštěvovat. Dělal jsem krajinomalby, zátiší, portréty. Kladl důraz na velmi realistickou malbu – se světlem, stínem a vším, co k tomu patří. Byl to dril, až trochu protivný, ale tehdy jsem si osvojil realistickou malbu a dnes jsem za to vděčný. Asi ve dvanácti jsem začal chodit k dalšímu soukromému učiteli a ten představoval úplný opak. Měl radši abstraktní umění, byl přátelštější. Ten mi ukázal umění z opačné strany. Z obou těchto přístupů těžím dodnes a propojuji je. Zvládl jsem techniku, kterou mohu spojit se svými nápady a malovat co chci. Hlídám si, aby to nesklouzlo k jednomu extrému, třeba aby dílo nestálo jen na dokonalé technice. Obraz musí něco sdělovat.

Jak diváci na vaše díla reagují?

Hynek Martinec: 33 Years of Armagedon, 2013, olej, soukromá sbírka LondýnHynek Martinec: 33 Years of Armagedon, 2013, olej, soukromá sbírka Londýn Když byste vzal na výstavu 10 lidí, každý řekne jiný názor. To je úžasné. Nenajdete jen jednu interpretaci. Nejde třeba jen kritizovat nebo vynášet do nebe. Mezi tím je spousta jiných názorů a nuancí. V Londýně se scházím se skupinou umělců. Chodíme na různé výstavy a pak diskutujeme o tom, co koho zaujalo. Když mě něco nezaujalo a jiného ano, ptám se proč, proč k tomu našel cestu a já ne. Když to vysvětlí, tak mi to někdy dojde. Pochopitelně určité rysy lze zobecnit. Například já používám realistické zobrazení, klasickou malbu, což je pro většinu lidí asi přístupnější, než třeba abstraktní umění, instalace nebo videoart.

Vaše současná výstava ve Špálově galerii nabízí realistická černobílá zátiší, ale s neobvyklými náměty. Moderní paralela ke staré malbě?

Ano. Mým výchozím materiálem jsou fotografie. Pronajímám si ateliér a fotografa, komponuju zátiší. Fotografie případně ještě upravuji v počítači. A finálním produktem tohoto procesu je malba. Malba je prostředkem, který to všechno spojí. Kdybych fotografii jen vytiskl a vystavil ji, nebude mít žádný přesah, žádnou auru. Ale když ji tři měsíce převádím do malby, což je určitý meditativní proces, najednou se tam něco pohne, najednou to začne žít a má to úplně jiný přesah než fotografie. Fotografie je jen informace. Obraz má tu schopnost, že to posune dál.

Vaším nejznámějším obrazem je Zuzana, za který jste dostal BP Young Artist Award. Jde o portrét vaší přítelkyně, kterou od roku 2007 zobrazujete v určitých časových intervalech. Ještě v tom pokračujete?

Hynek Martinec: He Came Here to Paint This Picture, 2015, olej, s laskavým svolením Parafin Londýn a Adolf Loos Apartment and Gallery PrahaHynek Martinec: He Came Here to Paint This Picture, 2015, olej, s laskavým svolením Parafin Londýn a Adolf Loos Apartment and Gallery PrahaAno, maluju ji stále. Je to kontinuální projekt, jen ty obrazy nevystavuju. Chci udělat 20-30 obrazů Zuzany s různě dlouhými odstupy a jednou to skončí. Na této výstavě jsou tři malé kresby Zuzany z dětských let. Takto chci zdokumentovat celý její život, každý rok k tomu přidat nějaký záznam – pomocí kresby nebo teď i krátkých videosekvencí. Ale samozřejmě určující je pro mě malba, která to všechno syntetizuje, která vytváří přesah.

Od roku 2007 žijete v Londýně. Jaké to je?

Londýn je to nejlepší místo, kde můžete jako umělec být. Ano, je to náročné. Londýn je strašně drahé město na bydlení, drahý je materiál, všechno. Ale to člověk musí zvládnout a naučit se fungovat v uměleckém provozu, mít svou galerii, která vás zastupuje apod. Tam nejde přežívat na okraji. Nejcennější je to, že tam je umělec vystaven největší konfrontaci. Všichni se snaží přijet do Londýna a ukázat to nejlepší. Konkurence je vysoká. Někdo s tím má problém, neustojí to, ale mě to naopak stimuluje k větším výkonům.

Pohlíží publikum na vaše obrazy jinak v Británii než třeba v Česku?

V každé zemi je to jiné. Všude je jiné počasí, jiná nálada, jiné názory. To, co dělám poslední čtyři roky, mě řadí k vlámské škole, k německé malbě nebo vůbec ke středoevropskému umění. Já to vnímám a navazuji na to. A tato témata, to je přesně to, co mě v Británii odlišuje, co Britové oceňují. Kdybych tvořil v rámci nějakého britského mainstreamu, tak nebudu zajímavý. Jsem zvědav, jestli to ocení i české publikum na této výstavě.

Malujete každý den?

Hynek Martinec: Experience of Being Alive, 2014, olej, soukromá sbírka PrahaHynek Martinec: Experience of Being Alive, 2014, olej, soukromá sbírka Praha Sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Když se člověk naplno stane umělcem, když k tomu dospěje a začne v tom žít, tak se to kolem spojí a nemůže z toho odejít. Ani teď, když jsem v Praze, nestojím. Vytvářím instalaci, ráno si kreslím sny, přemýšlím…

Máte přátele mezi britskými umělci?

Pohybuju se ve skupině 10-15 přátel z umělecké komunity, s nimiž mám podobné zájmy a názory. Jsou to Britové i umělci z jiných zemí. Češi mezi nimi nejsou. Navštěvujeme se v ateliérech, povídáme si o tom, co děláme, plánujeme společné akce. Toho si velice cením, protože tam dochází k hlubšímu dialogu i ke konfrontaci. V Británii se drží tradice a to mi vyhovuje. Třeba od roku 2007 se scházím s jednou anglickou novinářkou, s kterou vedeme debaty o umění. Trochu frustrující je to, že umělecké společenství se proměňuje. V Anglii je velký příliv lidí, ale taky velký odpad. S někým se spřátelíte a on pak najednou po třech letech odjede, protože nepřežije.

Jak důležitá je pro umělce v Británii galerie?

Galerie je strašně důležitá. V Británii i celosvětově mě zastupuje galerie Parafin, v České republice je to Adolf Loos Apartment and Gallery. S galerií máte obchodní a partnerský vztah, ve kterém se dodržují pravidla. Měl jsem štěstí, že jsem se potkal s kurátorem a galeristou Benem Tufnellem. Když si umělec a galerista sednou, vznikne oboustranný vztah, z něhož profitují obě strany. Dobrý galerista vás prezentuje, prodává, vydává katalogy, vyhledává další příležitosti, kde by se mohl umělec rozvinout, vytváří sběratelský zájem. Prostě posunuje vás dál. Bez galerie to v Británii nejde. Nebo možná jde, ale nemá to perspektivu.

Jaký je váš recept na úspěch?

Hynek Martinec, foto: Miroslav KrupičkaHynek Martinec, foto: Miroslav KrupičkaDnes je svět propojen a šanci na úspěch má každý. Jen nesmí fungovat uzavřeně, izolovaně. Svět je otevřený, je připraven na dialog, ale člověk pro to musí něco udělat. Je potřeba do toho investovat veškerou energii, věřit tomu. Třeba to nevyjde, ale každý tu šanci má. Sedět a čekat, že něco přijde, to je neomluvitelné. A to investované úsilí se pak začne vracet. Umělec může být talentovaný, nadějný, ale rozhodující období přijde po škole. Musíte být schopni vydat ze sebe maximum. Není to příliš kompatibilní s praktickým životem, s rodinou, hypotékou… V tomto kritickém období to umělec musí umět ustát.

Máte nějaké krédo nebo heslo?

Jsem přesvědčen o důležitosti a užitečnosti umění. Když je člověk kultivován, dokáže umění vnímat nebo se umělecky projevovat. Kdyby umění mezi námi bylo víc, určitě by to mělo dopad na mužskou část populace. V mužích je agresivita, přebytek hormonů, které ze sebe potřebují dostat. Proto vznikají hádky, války… Myslím, že kdyby bývali Adolfa Hitlera přijali na Vídeňskou akademii, byl by úplně jiným člověkem a dějiny by zřejmě měly jiný průběh. Estetika člověka zjemňuje.

 

Výstava Hynek Martinec: Intellectual Properties ve Špálově galerii v Praze trvá do 6. prosince 2015.

23-10-2015