Inspirace hollywoodského komponisty

Elia Cmíral, foto: Ája Bufka

Bojiště země, Ronin, Splinter – všechny tyto filmy provází hudba českého rodáka ze Zlína Elii Cmírala. Patří k předním tvůrcům hollywoodské filmové hudby. Na špičku se dostal i díky tomu, že jak říká, stále se snaží hledat nové cesty. Ve Spojených státech poskytl rozhovor spolupracovníkovi RPI Ájovi Bufkovi.

Elia Cmíral,  foto: Ája Bufka

Elia Cmíral,  foto: Ája Bufka
Jak vypadá vaše pracovní metoda?

Je v podstatě stejná jako dříve, jen s novou a výkonnější technologií, která mi nabízí nové pracovní postupy a zajímavá řešení. Ale ne vše nejnovější je pro mne to nejlepší, jsem v tom dost konzervativní. Vím jak psát hudbu a přestože se neustále objevují dokonalejší software i hardware, není potřeba mít vždy to nejmodernější. Stále používám některé starší záznamy, protože dostatečně splňují svůj účel a není třeba je vyměňovat.

Změnila se i produkční forma?

Určitě. Díky ekonomické krizi v roce 2008 studia postupně zrušila své menší nezávislé produkce. Např., Fine Line a další, které byly dynamické a produkovaly širší žánr filmů. Hollywood dnes především klade důraz na velkofilmy realizované za stamilióny dolarů. Televizní produkce proto nahradily tu střední filmovou kategorii. A to velice kvalitně. Naplňuje mě to tvůrčím optimismem.

Jaký vliv to má na konkurenci ve vašem oboru?

Skoro každá universita v USA má dnes obor filmové hudby, je to atraktivní obor. Ale množství práce je omezené a neroste. K tomu je potřeba dodat, že dnešní technologie umožňuje lidem i bez hlubšího hudebního vzdělání psát filmovou hudbu, nebo vlastně jakoukoliv hudbu. Ona je tato situace podobná i v jiných oborech. Například s Apple iphone můžete natočit velmi zajímavé nejen klipy, ale třeba i slušný dokument. Tato situace se nedá samozřejmě změnit, musíme se adaptovat a najít nové formy jak se umělecky plně vyjádřit.

Elia Cmíral,  foto: Ája Bufka
Jakým způsobem pracujete?

Myslím, že jsem to již někde řekl dřív, prostě dívám se mnohokrát na film bez hudby. Mám vždy pocit, že si film sám řekne, co potřebuje, jen to vyhmátnout. On někdy šeptá tak, že musíte napínat ucho. Rád o tom s režisérem hovořím, vyptávám se, co si myslí o celkovém konceptu, jaké tempo hudby se mu líbí, a co v určitých klíčových scénách atd. Je důležité si vytvořit spojovací most, kde si navzájem rozumíme. Taky se mi často v noci zdá o hudbě celkově nebo o určitých scénách. Někdy spíše konceptuálně jindy i dost podrobně. Prožívám dramata filmu, tragedie a lásky hrdinů, jednoduše řečeno s projektem zcela žiju, ve studiu, při nákupech, v autě, v tělocvičně atd.

Vzbudíte se a okamžitě si zapíšete noty?

Elia Cmíral,  foto: Ája Bufka
Ne to ne. To by bylo dost jednoduché. Spíše si pamatuji přístup, ideu, nebo směr. Najít a udržet si ten koncept. Přirovnal bych to k výrobě židle. Pokud je představa, stačí zajít do obchodu a koupit sedátko, opěradlo a čtyři nohy. Nabarvit je důležité, ale je to jen detail. Vzpomínám si, že Mozart kdysi popsal, že své kompozice vidí jako jablko, na které se může ze všech stran podívat. Snažím se najít podobnou strukturu, koncept. Někdy mne napadají orchestrální ideje. Ale taky se můžu zmýlit. Nedávno se mi zdál úžasný harmonický postup v moderní kompozici, ráno jsem pak strávil několik hodin přepisováním původní verze. A pak jsem to celé zahodil do koše. Nápad byl skvělý, jen se nikam nehodil.

Co vás udržuje v kondici?

Foto: Daniel Paxton,  Flickr,  CC BY-NC-SA 2.0
Neklid, neustálá zvídavost, hledání, nespojenost s dosaženým. Kdysi mi profesor Benda v hodině na konzervatoři řekl: "Pane Cmíral, jak se můžete s tou jednou nedokonalou notou spokojit?" Měl pravdu. Nespokojit se s málem, hledat nové cesty. Ptát se jestli to nejde jinak. Jen člověk musí být s tím opatrný a vědět kdy je dílo hotové, jinak donekonečna bude přepisovat jednu věc. Moje maminka říká, že se pořád třesu a chvěju, že ve mně není klid. Ty vibrace a stimulace pořád cítím a snažím se je absorbovat, pochopit, uklidnit. Ono to jde oběma směry. Stimuluje a vytváří to výzvy a inspirace, což je skvělé, zároveň to vytváří propadliště obav a pochybností, je to neustálý boj, které způsobuje narození ve znamení vah. Nenacházím klid a rovnováhu. Bez pochyby tahle kreativní dualita má světlé stránky.

Co to znamená pro komponování?

Klimtův Polibek,  foto: archiv galerie Belvedere,  Wikimedia Commons,  Public Domain
Pořád se snažím najít něco nového, tu druhou stranu. Je to krásný svět a dobrodružství, kdy se čas zastaví, někdy to jen kape, jindy je to jen potůček, někdy řeka myšlenek přichází a je v pohybu, pak ani nevím, že je skoro ráno a já jsem ještě ve studiu. A je mi při tom krásně. Naštěstí k ukončení filmové hudby, má produkce neovladatelné uzávěrky, které nemohu ovlivnit a musím to dopsat.

Kde berete inspiraci?

Inspirace je všude kolem nás. Impulsy z vnějšku i v sobě. Mám pocit, že mám nastavený nějaký radar nebo takový hromosvod, který zaznamená ty nečekané impulsy. Může to být cokoliv, třeba skřípající brzdy v okolo jedoucím autě. Myšlenka v knize, kterou čtu. Úryvek hudby nebo akord v radiu auta, který se stane jiskrou, co něco zažehne. Mimochodem v autě je často jediný čas, kdy poslouchám hudbu a to výhradně klasiku.

K čemu byste to přirovnal?

Například na výstavě obrazů, mám pocit, že jsem brzo zahlcen a najednou jeden z toho množství na mne zapůsobí, zajiskří. Ve Vídni na výstavě, přestože tam byla spousta krásných pláten, to byl Klimtův Polibek. Stál jsem před ním dlouho bez dechu a nemohl se odtrhnout. Na výstavě Muchovy Slovanské Epopeje z dvaceti krásných děl to byl zase umírající Komenský, který mnou zachvěl. Je to jako ten jeden jediný tón či akord. Ta jiskřička. Jako téma violoncell v první větě Dvořákovy 8 symfonie, nebo Pizzikatova pasáž v Largu Deváté. Něco co jsem nevyhledával, a co ve mně něco pohne, něco zajiskří. Ale abychom si to nepletli s tím, co se nám jen líbí, to je zcela jiná věc.

Hudební nástroj duduk,  foto: Hrair Hratchian,  Wikimedia Commons,  CC BY 4.0
Který z vašich projektů byl nejnáročnější?

To je různé, každý je svým způsobem náročný a přináší různé problémy. Jsou to výzvy k úspěšnému řešení. Někdy to může být omezený rozpočet v rozporu s tím, co by si film zasloužil, jindy časové omezení a vědomí, že mi to nedá možnost se plně filmu věnovat, jak bych chtěl, nebo neshody mezi producenty o hudebním stylu atd.

Nejneobvyklejší hudební nástroj, který jste použil ve filmu?

Bylo jich několik. Určitě nejznámější bylo uvedení arménského nástroje duduk do filmové symfonické hudby. Zní velice smutně. Použil jsem ho v Roninovi. Režisér Frankenheimer si tehdy přál, aby zvuk odrážel hrdinství, smutek, samotu a umocnil tím postavu, kterou hrál Robert De Niro.

Proč vás zlákal Hollywood?

Elia Cmíral s režisérem Radimem Špačkem na zahájení festivalu Czech that,  foto: Ája Bufka
Asi nejvíc svou uměleckou výzvou. Po mém prvním filmu v Hollywoodu jsem přes příjemný zával práce ve Švédsku necítil stejné možnosti, chtěl jsem jít dál. Přál jsem se vyvíjet a vyzkoušet si, co můžu dokázat.

Je jednoduší nahrávat filmovou hudbu s jedním sólistou anebo šedesáti členným souborem?

Ve velkém orchestru je spousta malých nedokonalostí, které jsou součástí celku a to je krásné, takový malý organizovaný chaos. Jsou krásou zvuku orchestru. Když máte sólistu, nebo malé komorní těleso, všichni musí být skvělí, protože se za nic nemůžou schovat.

Jak vypadá záznam vaší tvorby?

Jsou různé postupy a zaleží to na projektu. Určité hledání konceptu a směru hudby je hned na začátku. Pokud se jedná o tradiční psaní, dávám přednost klasickému piánu. Pod jeho zvukem si mohu představovat jakýkoliv instrument a propojovat ho v duchu s ním. Pokud převládá elektronika nebo zvukový design, tak to řeším samozřejmě přes počítač. Mnoho věcí si můžu v hlavě představovat i přehrávat.

Gheorghe Zamfir,  foto: Dariusz Biegacz,  Wikimedia Commons,  CC BY-SA 4.0
Co byste doporučil mladým talentům chystajícím se do Hollywoodu?

Umět řemeslo, být sám sebou, zůstat při zemi, být připraven a věřit si, vždy odvést tu nejlepší práci. Neupínat se na úspěch, ten není cíl. Poslouchat své vědomí a pokračovat, aby vše provedli podle nejlepších znalostí a možností. To platí nejen pro Hollywood a skladatele.

Forman, Passer a další čeští režiséři pokaždé odmítli při rozhovorech odpovědět na otázku“co dalšího připravujete“? Jste podobně pověrčivý?

Co se týče kinematografie, kráčím v jejich stopách. Rád bych, ale uvedl dva vlastní vysněné projekty. První je autorské album se dvěma orchestrálníma suitami s rumunským virtuosem na panovu flétnu Gheorghe Zamfirem. Obě suity vznikly z velkého emočního impulsu a jsou věnované lásce, naději, životu, radosti a snu. Rád bych je nahrál v Praze, pokud to bude možné. Druhý projekt je balet na téma vývoje umělé inteligence. Napsal jsem libreto ilustrované Marii Madlou Hruzou. Libreto je inspirované otevřeným dopisem od Stephena Hawkinga, ve kterém před tímto vývojem varuje. Pro tento projekt hledám vhodnou baletní skupinu a divadelní sál.

Elia Cmíral vystudoval Pražskou konzervatoř, elektronickou hudbu "music concrete" ve Stockholmu a obor filmové skladby na USC v Los Angeles. Do povědomí divácké veřejnosti se dostal díky spolupráci s režisérem Martinem Donovanem na britském snímku Apartment Zero. Ke kultovnímu filmu Ronin legendárního tvůrce Johna Frankenheimera složil rozsáhlou symfonickou hudbu. Poetičtější notu rozehrál v díle Ivana Passera Strom přání. Komponoval také pro vědeckofantastický film Bojiště Země s Johnem Travoltou a science fiction snímek Stigmaty, k thrillerové trilogii Pulse, mnoha cenami oceněnému horroru Splinter, rakouskému filmu Lacrimosa a nedávno dokončené polskému dramatu Safe Inside atd. Dohromady je jich dnes už víc než 50.

Autor: Ája Bufka
klíčové slovo:
spustit audio