Iva Bittová si dává rok pauzu, bude přitom skládat hudbu k animovanému filmu i k Donu Giovannimu

07-12-2005

V pražském Rudolfinu vystoupila počátkem tohoto týdne Iva Bittová. Zpěvačka, houslistka a skladatelka, která s velkou dávkou originality překračuje hudební žánry, tu uvedla díla Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Spolu se Škampovým kvartetem představila Janáčkův cyklus Moravská lidová poezie v písni, který pro ni upravil slovenský skladatel Vladimír Godár. Během letošního podzimu zazněl tento cyklus na koncertech v Berlíně, Bernu, Londýně a Antverpách. Pražské vystoupení Ivy Bittové bylo nadlouho poslední, protože zpěvačka ohlásila roční přestávku ve své koncertní činnosti. Milena Štráfeldová se jí zeptala na další plány:

"Abych to uvedla na pravou míru, roční pauza spočívá v tom, že nebudu cestovat. To ale neznamená, že nebudu pracovat. Budu jen úplně minimálně živě koncertovat. Během příštího roku je pár dat, která jsou nasmlouvaná dva roky dopředu. Opravdu se ale budu snažit být co nejvíc doma, komponovat, cvičit na nástroj a pracovat na sobě. Už teď mám nabídku, abych vytvořila hudbu k animovanému filmu, a asi největší úkol a práce, která mne čeká během této pauzy, je připravit finále Mozartovy opery Don Giovanni, která se má realizovat na podzim příštího roku. Ta příprava zabere dost času i energie, ale moc se na to těším."

To jsou plány. Vy ale budete asi mít čas také na to, abyste trochu zrekapitulovala, co se zatím povedlo a nepovedlo...

"To jsou věci, o kterých nepřemýšlím, protože já jsem člověk, který má tu hudební vrtuli a pořád musí vymýšlet dál a dál. Já se nemám čas ohlížet. Až přijde čas hodnotit, tak se ozvu."

Vzpomínáte si na ten moment, kdy jste překročila hranice žánrů? Spousta hudebníků ve svém žánru uvízne a nemá odvahu nebo představivost, aby takový krok udělala. Vzpomínáte si vy, kdy k tomu došlo?

"Velice přesně, protože tehdy jsem po deseti letech vzala znovu do ruky housle. Jako dítě jsem k nástroji měla úplně jiný vztah, tehdy jsem to brala vyloženě jako něco, co musím. Radši bych přitom lítala venku. Dost mne to trápilo a vymlouvala jsem se na flíček na krku, který vzniká cvičením. Já jsem se dost styděla a říkala jsem rodičům, že tam nechci a ať mne z houslí odhlásí. A pak jsem se k nim sama vrátila, protože jsem se necítila bytostně jako herečka. Nevěřila jsem, že je to povolání nebo práce, která by mne naplňovala tak jako hudba. Našla jsem si pana profesora Šťastného a pan profesor mi řekl: musíme začít od začátku. Opakované cvičení na housle se mi zdálo stejně těžké jako v dětských letech, ale to, že jsem v jedné chvíli začala zpívat s nástrojem, bylo opravdu otevření třinácté komnaty. Pro mne to byl objev, který jsem si v té době ani neuvědomovala. Jen jsem věděla, že přesně to mne baví, něco mi to dává, zpívat si s nástrojem. A tak jsem začala tuto práci prohlubovat. Dnes, kdy hraju koncerty, tak lidé přijímají jako samozřejmost, že zpívám a hraju přitom na housle. Fundovaný houslista si ale moc dobře uvědomuje, že to není jednoduché. Já to ale nemám postavené na tom, abych dělala něco, co je těžké nebo nepřekonatelné. Ale jsem hrozně ráda, protože od toho okamžiku jsem se skutečně mohla hudebně rozvíjet."

Dnes už každý přijímá Ivu Bittovou jako fenomén, ale nelekla jste se toho tenkrát? Bylo to tak atypické a nemohla jste vědět, jak to publikum přijme...

"Já si myslím, že žádná hodnotná práce nemůže přijít jen tak, z ničeho nic. Nelze být hned úspěšný. Proto nejsem člověk, který by něčemu takovému vyloženě fandil. Pro mne je práce pořád ještě životním naplněním a vím, že pořád mám na sobě co dělat. Vzpomínám si, že první reakce díváků, hlavně mladých, byl smích. Smáli se mi, ťukali si na čelo a říkali: co ona tam blázní, dyť je úplně mimo. |Pro mne to byla velice tvrdá zkouška. Nějak u mne ale dobře funguje hudební instinkt a já jsem si byla jistá, že to, co dělám, je správné, akorát to musím dělat líp, abych ty lidi přesvědčila."

Dnes má Iva Bittová za sebou úspěchy po celé Evropě i ve Spojených státech. Tam účinkovala ve známých klubech i v newyorské Carnegie Hall. V New Yorku zpívala dokonce Donu Elvíru v netradičním nastudování Mozartovy opery Don Giovanni. Ve svých dosavadních projektech se nechala inspirovat nejrůznějšími žánry od jazzu, rocku a etna až po vážnou hudbu. Největším inspiračním zdrojem pro ni však stále zůstává lidová hudba, zejména moravský folklor:

"Protože mimo jiný druh hudby, který tatínek hrával a maminka zpívala, vlastně klasiku, se nejčastěji u nás poslouchal a zpíval moravský a slovenský folklor. U nás se hodně hrálo, hlavně moravské a slovenské písničky. Já mám pocit, že je v tom velké bohatství, v tom jsou vlastně ty prameny. Je to ta krevní skupina, která je blízká mně i Janáčkovi a komponujícím lidem, kteří vyrůstali na moravské půdě. Máme takový společný jazyk."

07-12-2005