Jan Koblasa: Sochařství se nedalo dělat do šuplíku

01-02-2016

V závěru roku 2015 skončila velká výstava Jana Koblasy EDEN – KOBLASOVA ZEMĚ v pražské městské galerii. Koblasa patří k nemnoha českým umělcům, kteří se prosadili v zahraničí: v Německu uspěl jako sochař i jako pedagog. V následujícím rozhovoru vzpomíná na své začátky, exil i současnost.

Jan Koblasa, foto: Miroslav KrupičkaJan Koblasa, foto: Miroslav Krupička Občas ironicky glosujete situaci v porevolučním Československu. Stále vás to rozčiluje?

Už jsem si zvykl, ale vadí mi, že je to tu pořád takové zakousnuté. Ty staré předlistopadové časy a manýry zůstávají a přecházejí do nových, jakoby ten zločin měl děti. To mě mrzí. Ne všichni Češi jsou takoví mizerové, aby museli mít takovou vizitku. Když se vrátím do Hamburku, tam se zase uklidním. V Německu se sice také děje ledacos, ale takové jako v Čechách to není.

Téměř 30 let jste působil v sochařském atelieru na Vysoké umělecké škole v Kielu a pak tři roky na pražské AVU. Lze to srovnat?

V 90. letech mě M. Knížák na pražské akademii nechtěl. Když v roce 2002 zemřel Karel Nepraš, nabídli mi vzít po něm sochařský atelier. Studenti ze mě měli zpočátku strach. Měli pocit, že když se dostali na školu, tak že je to vyřízeno, že to mají v kapse. To v Kielu nebylo, tam se studenti chtěli něco naučit. Chodili za mnou, konzultovali se mnou a něco ode mne chtěli. To se mi v Praze nestalo ani jednou. Nakonec jsem pražské studenty přesvědčil, že i pracovat se musí. Časem si zvykli a docela to šlo. Potom za mnou přišel rektor Sopko a řekl mi, že jsem nejstarší, že chtějí omladit sbor a abych z toho vyvodil důsledky. V roce 2005 jsem odešel.

Tvoříte tady?

Rád bych tvořil, ale zdá se, že není poptávka. Naposledy jsem dělal Mahlerův park v Jihlavě, který byl dokončen v roce 2010.

Kdy jste zjistil, že chcete být sochařem?

Jan Koblasa, Hlava, foto: Miroslav KrupičkaJan Koblasa, Hlava, foto: Miroslav Krupička Po pubertě jsem dostal darem krásný hlas – byl to hluboký bas. Začal jsem zpívat, školit se, vyhrával jsem různé soutěže a vypadalo to, že budu zpěvákem. Na gymnáziu jsem chodil také do kroužku kreslení. V sextě – to mi bylo 16 let – přinesl profesor kreslení do třídy hlínu. Měli jsme z toho něco udělat. A tehdy se stal zázrak. Udělal jsem takové gesto a socha byla hotová. Bylo jasné, že sochání mi jde ještě líp než zpěv. Šlo to samo. Socha má noho podob, dá se tvarovat, měnit, zatímco když zpíváte, jste jen nástrojem pro něco, co už bylo napsáno a zpíváte to pořád dokola. Tak jsem se – ke smutku mého tatínka, který byl muzikant – rozhodl, že půjdu na sochařství. Byl jsem z politicky špatné rodiny, ale nakonec jsem se na akademii dostal. Zpěvem jsem si dál přivydělával.

Studoval jste v 50. letech. Kde šlo tehdy brát inspiraci?

Byla to doba socialistického realismu. Od všech světových vlivů jsme byli dobře odříznuti. V knihovně Uměleckoprůmyslového muzea byl jediný západní časopis Graphis. Tam byla jedna stránka s fotografiemi o soudobém umění. Tak jsem poznal Antoni Tapiese, Jeana Tinguelyho a některé další soudobé umělce, ale pořád to bylo málo. Trochu se to uvolnilo až začátkem 60. let, kdy do Československa začali přijíždět cizinci. Navštívil mě například ředitel holandského Stedelijk Musea Jacob Sandberg nebo italský skladatel Luigi Nono. Od nich jsme se dozvídali o světovém umění.

Jan Koblasa, Figura, 1963, foto: Miroslav KrupičkaJan Koblasa, Figura, 1963, foto: Miroslav Krupička To bylo v době, kdy jste se stal členem známé skupiny šmidrů…

Socialistický realismus v sochařství – to byla figura, která něco drží v ruce – to byl dělník, rolník nebo voják. Víc možností nebylo. Většině studentů to stačilo – skončili školu a dostávali zakázky. Jenže to člověk dělat nechtěl. Byla to schizofrenie – něco jiného jste museli dělat do školy a něco jiného doma. Byl jsem ve stejném ročníku s Karlem Neprašem a Bedou Dlouhým. Chtěli jsme dělat umění. S Neprašem jsme sedávali na Stalinově botě a debatovali, jak z toho ven. A tak vznikl diskusní a recesistický spolek šmidrů. Ale to byla 50. léta. Pak jsme se rozešli a každý šel svou cestou.

Vašim blízkým osobním i uměleckým přítelem byl Mikuláš Medek…

S Mikulášem Medkem jsem se setkal v roce 1958. Spřátelili jsme se a často se scházeli. Nakonec jsme také spolupracovali. V roce 1960 jsem se seznámil s mladšími výtvarníky Jiřím Valentou, Antonínem Málkem a Vladimírem Janoškem a ve stejném roce jsme s nimi, s Medkem a dalšími uspořádali u Jiřího Valenty skupinovou výstavu Konfrontace. Trvala čtyři hodiny. Ještě v roce 1960 proběhla druhá Konfrontace v ateliéru Aleše Veselého. Zúčastnili se jen pozvaní lidé, ale stejně se to proláklo. Já a mí vrstevníci jsme už byli protřelí, měli jsme za sebou nějaké výslechy, ale mladším, kteří ještě studovali, hrozil vyhazov z akademie. Může se zdát, že v 60. letech bylo trochu volněji, ale volně nebylo nikdy.

Pak přišel srpen 1968 a vy jste se octnul v exilu…

Jan Koblasa, Hlava s kartáčem, foto: Miroslav KrupičkaJan Koblasa, Hlava s kartáčem, foto: Miroslav Krupička V létě 1968 jsem byl v Miláně. Tam jsem si uvědomil, že je po všech nadějích, které se tu mylně vkládaly do Pražského jara, tak jsem se rozhodl zůstat v Itálii. Zůstal jsem odkázán sám na sebe. Italové se ke mně chovali velice slušně, ale vydělávat tam peníze jako cizinec, to zkrátka nešlo. Když jsem po roce zjistil, že to nepůjde, chtěli jsme s ženou odjet do Ameriky. V Norimberku, když už jsem měl vyřízené papíry, přišla nabídka odejít na dva semestry na Vysokou školu umění v Kielu a založit tam sochařskou školu. Znamenalo to jít do zaměstnaneckého poměru. Nejdřív se mi nechtělo, ale nakonec jsem to přijal, protože mi táhlo na čtyřicítku a dobrodružného života v Itálii jsem měl až dost. Když se na podzim 1969 uzavřely československé hranice, dostal jsem dopis, abych se okamžitě vrátil do Prahy. Samozřejmě jsem nevrátil. Ocitl jsem se v emigraci a můj vztah k Čechám naprosto zmizel.

Udržoval jste kontakty s přáteli?

Občas jsem si psal s rodiči a s několika přáteli – většinou psali, když byli v cizině. Příležitostně jsme si volali s Věrou Linhartovou, s Rudolfem Komorousem, s Jiřím Valentou a s několika dalšími, kteří byli také v exilu. Na severu Německa v Kielu žádní Češi nejsou. Jednou za čas jsem zajížděl do Kolína nad Rýnem, kde byl takový český kroužek, abych se nadýchal češtiny a probral české drby.

Jan Koblasa, Počítačová grafika, 2003, foto: Miroslav KrupičkaJan Koblasa, Počítačová grafika, 2003, foto: Miroslav Krupička Udržoval jsem kontakt se Škvoreckými. Dělal jsem pro ně obálky a ilustrace do některých knih, například do sbírky Ivana Diviše nebo Stanislava Mareše. Se Škvoreckými jsem se znal už v Praze a byl jsem za nimi v Kanadě. Jejich knihy jsem dostával a četl. Několikrát jsem se viděl s Janem Kotíkem, ale návštěvy byly složité, protože žil v Západním Berlíně a tam se muselo létat. Na aktivní exilové aktivity jsem neměl příliš čas. Musel jsem hledět, abych se uplatnil na škole i jako sochař.

Které období ve vašem životě bylo nejšťastnější?

Když se za sebou ohlédnu, tak jsem měl štěstí, nic než štěstí. Všechno mohlo dopadnout úplně jinak a daleko hůř. Ze všeho jsem se dostal prací. Jsem člověk, který rád pracuje a kterého práce baví. Ono to tak dnes nevypadá, ale ani v těch 60. letech to v Československu nebylo tak jednoduché. Nicméně bylo to hezké období, mělo to atmosféru. Kdo měl ten luxus, že ho pořád někdo sledoval? Po každém výslechu na policii se člověk ptal: Co bude dál? Mohlo to být ještě horší.

Myslím, že jiná možnost než exil pro mě nebyla. Co bych tady dělal? To, že bych nemohl pracovat, bylo nepředstavitelné. Sochy potřebují prostor, materiál, sochařství se nedá dělat do šuplíku. Nikdo z přátel, kteří tu zůstali, toho moc neudělal. Já jsem si zakrátko v Německu vybudoval slušnou pozici, i když to byla honička. V první řadě škola, ateliér s 20 studenty, z nichž každý má své problémy, a vedle toho vlastní tvorba. I zde se mi celkem dařilo. Vyhrál jsem řadu soutěží na veřejné realizace. Považuju to za štěstí.

Jan Koblasa, Lamentonostro, 1970, foto: Miroslav KrupičkaJan Koblasa, Lamentonostro, 1970, foto: Miroslav Krupička V říjnu skončila vaše výstava Eden - Koblasova země v Galerii hlavního města Prahy, měl jste i další výstavy. Zdá se, že je o vás stále zájem…

Zaplaťpánbůh. Pokud jde o výstavy, tak si opravdu nemohu stěžovat. Tady i venku mám výstav pořád dost. Na letošek připravuju výstavu v Hamburku a v létě v Litoměřicích v kostele Všech Svatých. Je to nádherný barokní prostor od Giulia a Octavia Broggiových. Budu tam vystavovat společně se svou ženou Soniou Jakuschevou.

Stále tvoříte?

Ano, ateliér mám přes zahradu, takže tam stále chodím, to ještě dojdu. Teď jsem dodělal několik barevných soch. Samozřejmě už to není jako dřív. Tělo chátrá, ale dělám pořád. To není jen návyk, to je potřeba, nutnost, pud sebezáchovy.

Vyzkoušel jste řadu materiálů, s čím nejraději tvoříte?

V poslední době jsem se vrátil ke dřevu. Dělám dřevěné sochy s barevným povrchem. Kamenné sochy jsem dělal naposled před dvěma lety pro jeden hřbitov v Hamburku. S kamenem pracuji rád, ale je to nádeničina. Možná to jsou mé poslední sochy. No, ono dřevo není o moc milostivější…

Jan Koblasa, Území nikoho, 1964, foto: Miroslav KrupičkaJan Koblasa, Území nikoho, 1964, foto: Miroslav Krupička Máte nějaké životní krédo?

„Tělo svět ďábla přemáhá, na tvá vnuknutí pozor dává.“ Věřím, že to, co člověk dělá, stejně přichází odjinud.

Děkuji za rozhovor.

01-02-2016