22-09-2002

Zajímavou podívanou nabízí expozice nazvaná "Designnomad", instalovaná v románském podlaží Starého královského paláce na Pražském hradě. Zahrnuje všechny okruhy návrhářské práce Bořka Šípka v širokém záběru od architektury, přes řešení interiérů, nábytkový design, užitou grafiku, keramiku, porcelán, sklo. Světově známý architekt a designér Šípek, který se v roce 1997 vrátil natrvalo do České republiky po téměř třicetiletém pobytu v zahraničí, je autorem řady realizací v Nizozemsku, Francii, Německu, Itálii i Japonsku, a držitelem mnoha prestižních ocenění, například nizozemské Ceny za užité umění a architekturu, udělované Nadací prince Bernharda, či francouzského řádu "Rytíř umění a literatury". Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách předních světových muzeí a galerií. V osmdesátých letech si ho za svého kmenového návrháře vybrala slavná italská firma Driade, dlouhodobě působí také jako pedagog, v současné době na Vysoké škole užitého umění ve Vídni. Od roku 1992 zastává funkci hlavního architekta Pražského hradu, za toto období uskutečnil několik úprav, především Obrazárny. Tento titul však nemá rád, jak uvedl i v rozhovoru pro Radio Praha, cítí se být pouze spolupracovníkem na obnově historických objektů a jejich interiérů, která podle něj není ale jenom konzervováním starého...

"Na sto procent by každá doba měla zanechat svoji stopu, v podstatě tak, jak tomu na Hradě doposud bylo. Třeba Bazilika sv. Jiří má barokní fasádu, a je to románský prostor. Naopak já bych byl o hodně radikálnější než se to momentálně děje. Například každý si strašně cení Josipa Plečnika, co všechno udělal. Když se podíváme na Býčí schody, to je neuvěřitelný zásah do historické části Hradu, nebo i to točité schodiště, co vede k prezidentovi; to jsou v podstatě věci, které už se dneska nedají udělat. To je jeden důvod, proč se tomu 'hradnímu architektovi' bráním. Hlavně, kdyby nějaký byl, tak by musel mít tu zodpovědnost, jakou tenkrát měl ten Plečnik. Dneska je to strašně demokratické a mluví do toho šíleně moc lidí. Patří to k této společnosti, že se z demokracie potom něco udělá, to je úkol toho architekta, ale už to prostě není takové, jako to bylo za té první republiky..."

... uvedl architekt a designer Bořek Šípek, s jehož uměleckým projevem, vyznačujícím se barokně-manýristickou okázalostí s promyšlenou funkčností, se můžete až do 23. listopadu seznámit na zmíněné retrospektivní výstavě v románském podlaží Starého královského paláce.

 

Do 27. října trvá na Pražském hradě, tentokrát v Tereziánském křídle Starého královského paláce, výstava "Pražský chodec", věnovaná 65. narozeninám fotodokumentaristy Jiřího Všetečky. "Věčný milovník Prahy", absolvent Fakulty strojní Českého vysokého učení technického, kde působí od roku 1960 i jako pedagog, docent katedry fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, člen Asociace fotografů České republiky, se dokumentární fotografií z každodenního života hlavního města zabývá už 45 let. Dlouhodobě spolupracuje s řadou časopisů, televizemi i filmem. Vydal množství obrazových publikací a vystavoval ve spoustě zemí světa - naposledy, v letošním roce, na českém velvyslanectví v Jakartě a v Domě Prahy v Bruselu. Je držitelem i významných ocenění, například medaile Jana Amose Komenského, kterou dostal v roce 1992 od Československé komise pro UNESCO za putovní výstavu "Všenáprava obrazem", koncipovanou podle Komenského díla "Obecná porada o nápravě věcí lidských", uspořádanou ministerstvem zahraničních věcí v hlavních městech Evropy. Ke své současné výstavě fotografií - inspirovaných jak jinak, než opět "stověžatou matičkou Prahou" - říká...

Jiří Všetečka, Pražský chodec, Velká voda 2002Jiří Všetečka, Pražský chodec, Velká voda 2002 "Já si myslím, že Praha je tak krásná, protože leží v té kotlině vltavské. Vltava pošramotila teď Prahu, a pošramotila ji už mnohokrát. Ale přesto, že je Praha po povodni zablácená, potrhaná, je krásná, byla, je a bude. A je to moje láska už z doby, kdy jsem dělal černobílou fotografii, která je zde na výstavě také zastoupena. Černobílá část má vlastně čtyři oddíly. Jednak jsou to lidé, vlastně už 'zmizelá Praha', protože na fotografiích ještě mladí, ve skutečnosti stejně staří jako já, tedy starší, někteří dokonce už nežijí. Potom jsou to události, rok 1968 - nikdy bych už nechtěl fotografovat hořící Vinohrady, tanky v ulicích nebo pohřeb Jana Palacha v roce 1969. A pak je tady taková jedna zvláštní: Podle pověsti byl v Praze rabbi Löw. Neznáme jeho podobu, ale víme, že sloužil bohoslužbě ve Staronové synagoze. A i tato část Prahy - Josefov - má svoji atmosféru. A pak Karlův most. Mě zajímá Praha v takovém zvláštním osvětlení, kde už není den a ještě není noc, začíná se rozsvěcet. Proto jsem se v poslední době pustil do barevné fotografie. A Karlův most, to je vlastně taková spojnice, vyhlídková trasa pro Pražáky i návštěvníky Prahy. Základní kámen k němu byl položen Karlem IV. roku 1357 - 9. 7. v 5 hodin 31 minut. Je to symbolické datum i čas, aby měl ten most štěstí. Když po něm jdete, jako po vyhlídkové cestě, nedohlédnete na druhý konec, protože je do kopce a ještě jednou za roh. Jiří Všetečka, Pražský chodec, Listopad 1989Jiří Všetečka, Pražský chodec, Listopad 1989 Krásný pohled se vám z něho naskytne, když je večer a všechno se začíná rozsvěcet - nejdříve Hradčany, pak Nebozízek, Smetanovo nábřeží a dále; nakonec dominanty - Týnský chrám, Kostel sv. Mikuláše, Národní divadlo... A zase když přijdete ráno, třeba ve tři nebo ve čtyři hodiny, tak už dominanty nesvítí, ale jsou ještě světla na ulicích a začíná vycházet slunce. To je strašně krásný pohled. Ovšem někdy to sluníčko nevyjde tak, jak chcete, a jak pro fotografování potřebujete, někdy je příliš ostré, jindy zamlžené, v zimě na něj musíte čekat dvě tři hodiny, je vám zima, ale pocit je to nádherný. Já si myslím, že kdyby na té naší modré planetě ta Praha zůstala tak krásná, jaká je, a třeba v příštím století - protože teď vlastně máme 12. století od vzniku Prahy - si někdo vzpomněl, že byl 'pražský chodec' Jiří Všetečka, který ji rád fotil, bylo by to pro ni i pro mne to nejkrásnější uznání. No a kdyby dnešní Pražané se přišli podívat na moje fotografické výtvory, zastavili se u nich, odpočinuli si a dělalo by jim to dobře, pak jsem přesvědčen, že ta výstava stála zato, aby byla..."

... pověděl ke své výstavě, představující výřez z celoživotní tvorby, včetně aktuálně zařazených snímků ze srpnové povodně v Praze, "pražský chodec", pedagog a fotograf Jiří Všetečka.

 

Třetí výstavu, či vlastně mezinárodní veletrh, na který jsem si zašla s mikrofonem o minulém víkendu do Průmyslového paláce na pražském Výstavišti, už bohužel nestihnete. Pod názvem "Sběratel 2002" se konal pouhé tři dny a do dosavadní pětileté tradice se zapsal rekordní účastí 162 vystavovatelů z 28 zemí světa. Nejpočetněji na něm byla zastoupena filatelie. Známky vystavovalo 50 firem a sběratelů a 17 poštovních správ od Austrálie přes Ameriku a Evropu až po Korejskou lidově demokratickou republiku. Nové přírůstky vzácných československých známek, jakož i zlaté medaile získané na světových výstavách, zde představil známý semilský sběratel Ludvík Pytlíček...

"Vystavuji zde nejvzácnější rarity a unikáty, některé jsou známy jenom v jednom kusu. Vlastním několik, které například nemá ani Poštovní muzeum, a jejich cena se pohybuje v miliónech korun. Sháněl jsem je po celém světě. Některé jsem kupoval na aukcích například v New Yorku, v Londýně či v Paříži, a tak se mi podařilo sestavit celek unikátních československých známek, dle odborníků nejlepší na světě, za který jsem už získal 16 velkých zlatých medailí. Známky z tohoto souboru byly ozdobou výstav v Americe, Japonsku, Moskvě, v Indii, Číně a dalších zemích. Jelikož za svou padesátiletou sběratelskou kariéru se mi podařilo získat i ohromné množství dublet, organizační výbor mi za to, že zde vystavuji nejvzácnější věci, dovolil nebo de facto dal k pronajmutí stánek, kde mimořádně prodávám známky, které mám navíc, přestože se jinak se obchodem se známkami nezabývám. V československých známkách dnes už pro mne nastala taková situace, že do té sbírky těžce něco sháním. Když se ke mně v životě dostala nějaká zahraniční vzácnost, samozřejmě jsem si ji též nechal. A tak se dá říci, že nyní vlastním i několik velmi vzácných známek z celého světa..."

... řekl mi Ludvík Pytlíček a ještě se pochlubil...

"Stal jsem se členem nejprestižnějšího filatelistického klubu. Jmenuje se 'Elite de Philatelie Monte Carlo'. Je to klub sídlící v Monaku, prezidentem je kníže Reinier, a dostal jsem pozvání, abych se zúčastnil jeho činnosti. Tento klub pořádá jednou za dva roky světovou přehlídku těch nejvzácnějších známek. Koná se vždycky v Monaku, každý sběratel na ní může vystavit pouze jeden dopis, jednu věc, a členy tohoto prestižního klubu, vůbec nejprestižnějšího na světě, jsou například anglická královna, předseda Mezinárodního olympijského výboru a mnoho dalších význačných sběratelů světa. Letos ta výstava začíná 28. listopadu, potrvá pět dnů, a já na ni budu odlétat se svými nejšpičkovějšími známkami ze sbírky 'Československo'."

 

Opona je často vyvrcholením výtvarné výzdoby divadla. V mnoha ohledech se liší od tradičního obrazu. Je úzce vázána k interiéru, pro který je určena, a zároveň zprostředkovává vztah mezi hledištěm a jevištěm, k němuž se po několik minut před představením soustřeďuje pozornost diváků. Představuje jakýsi předěl, rozhraní, umožňující pohled do jiného světa - světa iluze, který je obdařen schopností ukazovat iluzi věrohodněji než skutečný život, jako hru iluzí. Řekne-li se v Česku "divadelní opona", vybaví se mnohým slavná Hynaisova opona v Národním divadle a vzrušená atmosféra v Praze, s níž je spojena. Neexistoval však jenom "chrám znovuzrození národa". V téměř každém městě, a mnohde i na vesnicích vznikaly spolky divadelních ochotníků, které šířily nadšení a zájem o národní kulturu. Spolu s tím byly vytvářeny i opony, vizuálně reprezentující město, region i národní společenství.

Výstavou divadelních opon v Čechách a na Moravě v 19. až 21. století, nazvanou "Múzám, městu, národu", zahájila současně s premiérou nového nastudování Mozartovy "Kouzelné flétny" dirigentem Rudolfem Krečmerem a německým režisérem Michaelem Schlüterem-Padbergem, novou sezónu Státní opera Praha. Mimo zmíněnou expozici představila k datu premiéry i svou zbrusu novou oponu, která vznikla na základě zakázky v dílně akademického malíře Antonína Střížka, jehož výtvarné práce, zastoupené v řadě galerií ve světě i doma, včetně Národní galerie v Praze, získaly mnohá odborná i laická ocenění. Vystavoval v Itálii, Rakousku, Německu, Paříži, Maastrichtu, Manchesteru, Reykjavíku, Odense, Gran Canarii, Rotterdamu, Soulu i jinde. K práci na oponě pro Státní operu Praha mi v rozhovoru řekl...

"Já jsem byl vyzván, abych udělal oponu pro 'Kouzelnou flétnu'. Inspiroval jsem se klasickými obrazy, přičemž největší inspirací mi byla gotika, a chtěl jsem v té práci docílit určité čistoty a čitelnosti tvarů a barev. Rozdíl od toho, jak se malovaly opony dříve, a co vlastně mohu využít já, je i technologický; takže jsem mohl pracovat i se spoustou lazur, a ta opona nemá, co máme v paměti - takovou bravuru kresebnou, a takovou jako klasicistní podobu. Její hlavní tvář je v barvě. O to mi právě šlo, o určitý příběh barev, a ne příběh narativní. Samozřejmě jsem se zabýval tím divadlem, chodil jsem do něj velmi často, nechtěl jsem, aby ta opona sama 'křičela', ale aby doplňovala ten prostor, trošku ho monumentalizovala, a nebrala mu tu jeho klasicistní nádheru. Byl bych rád, kdyby to bylo přijato pozitivně, a diváci nebyli tím pobouřeni nebo dokonce naštvaní, ale měli pocit, že může existovat i něco, jako současná opona, protože jsem se samozřejmě nechtěl vracet do minulosti, ale chtěl jsem udělat věc současnou."

Tolik akademický malíř Antonín Střížek. Jeho opona, poprvé prezentovaná publiku v minulých dnech při premiéře "Kouzelné flétny", bude ve Státní opeře Praha už napořád. To znamená, že ji budou moci zhlédnout i diváci, kteří přijdou na jiná představení.

22-09-2002