Nový román Zory Berákové se věnuje českému pobělohorskému exilu

10-10-2007

"Rok 1640 začíná přechodným mírem. Starý válečník si připomene, že na jeho konci dovrší třiasedmdesát let. Husarský kousek. Uvědomuje si, že mu kvapem ubývá sil. Vystačí s nimi do konce roku?" - tak končí nový román Zory Berákové Marné návraty. Kniha líčí životní osudy jedné z vůdčích postav českého stavovského povstání z let 1618 - 1620, hraběte Jindřicha Matyáše Thurna. Navazuje tak na spisovatelčin předchozí román z rudolfínské doby Konec hodokvasu, který vyšel v letošním roce. Své první práce Zora Beráková přitom vydávala už za 2. světové války...

Stavovské povstáníStavovské povstání "Já jsem začala publikovat už na střední škole. Tehdy jsem publikovala pod pseudonymy, protože by to jinak bylo pokládáno za politickou činnost, a my jsme na střední škole nesměli být politicky angažovaní."

Zajímala Vás vždycky taková historická témata, kterým se věnujete dnes?

"Ne, kupodivu nikoliv. Ani jsem k historii neměla nijak blízko, a to z toho důvodu, že k číslům mám určitou averzi. Já si čísla nepamatuji. Samozřejmě když píšu historické práce, mám vedle sebe záznamník a v něm všechna čísla, protože já jsem schopná si poplést století. To mi nic neříká. Takže tu kontrolu musím mít vedle sebe, abych se nespletla. Začala jsem s tím - myslím, že to byla novelka Podobizna mladého muže. Po návštěvě Norimberka jsem shlédla pracovnu Albrechta Dürera a seznámila jsem se s jeho historií. To byla myslím moje první historická práce. A našla jsem v tom určité zalíbení."

A co Vás tedy vlastně na historii tak zajímá?

"Zajímá mne ta souvislost s dneškem. Já jsem totiž při psaní přišla na to, že se sice mění doba, mění se třeba i kultura, technický pokrok je hodně znát, ale nemění se člověk sám. Člověk sám ve svém nitru je stále stejný."

A když se vrátíme k tématům Vašich posledních úspěšných knih, k době rudolfínské nebo k době pobělohorské, tak co Vás na této době zajímá právě z hlediska současnosti?

"Například rudolfínská doba byla velice bohatá na kulturu. V té době tu svůj druhý domov mělo mnoho umělců a mnoho vědců. Takže Praha byla tehdy evropským sídlem."

Marné návraty začínají v podstatě drancováním Prahy po Bílé hoře. Je tam velmi silné téma exilu. Hlavní postava, Jindřich Matyáš Thurn, je člověk, který musel odejít do exilu. Co Vám právě na exilu v souvislosti s českou kulturou připadá tak nosné?

"Jak se tak dívám zpátky do minulosti, i do té nedávné, uvědomila jsem si, že každý totalitní režim nebo podobná vláda vždycky šla po elitě národa, po inteligenci. Už tehdy, v pobělohorské době, musela elita národa emigrovat. A tu jsme ztratili. Inteligence, elita národa, duchovní elita, je vždycky totalitním režimům největším nepřítelem."

Mohu Vás poprosit o krátké shrnutí Thurnových osudů?

"Thurn byl původem Tyrolák. Samozřejmě mateřskou řečí mu nebyla čeština. To ho diskvalifikovalo po celý život, nikdy se nenaučil pořádně česky. Thurn tu měl původně vysoké postavení, byl to i velmi ctižádostivý člověk. Podnítil povstání. Zajímavé na něm je, že vlastně daleko před našimi buditeli usiloval o odtržení Koruny české od Habsburků. On byl vlastně v historii první, o kom se zjistilo, že razil heslo Pryč od Habsburků! On měl jistě ctižádost stát se v novém státě, kterému bude vládnout český panovník, nejvyšším velitelem vojsk. To se mu bohužel nepodařilo, protože se mu na Bílé hoře jeho vojsko rozuteklo. Tak musel všeho nechat a musel se zimním králem Fridrichem Falckým opustit Prahu. V cizině byl vlastně takovým věčným bojovníkem, který přecházel z jedné služby do druhé."

Díky tomu se ocitl i ve Švédsku...

"I ve Švédsku se ocitl, sblížil se tam se švédským králem. On ovšem do těch králů, pro které bojoval, vkládal veliké naděje. Potom ale poznal, že mocnáři mají na prvním místě svoje mocnářské zájmy a že český zájem pro ně není rozhodující, a dokonce ani ne podstatný. A když všechny naděje, které Thurn vkládal do cizích panovníků, ztroskotaly, přenesl je na Valdštejna. Domníval se, že kdyby se Valdštejn stal českým králem, že by se všechno vrátilo do doby před Bílou horou."

Nicméně kniha končí Valdštejnovým zavražděním v Chebu, takže Valdštejn i v tomto směru Jindřicha Thurna zklamal...

"Ano, jeho vrah vlastně zavraždil i naděje Thurnovy, takže po zavraždění Valdštejna už mu nezbyla jediná naděje."

Jaké podle Vás bylo postavení českých /pobělohorských/ exulantů, kteří byli nuceni odejít z Čech do Evropy?

"Podle toho, co jsem se dozvěděla z historické literatury, nežili dobře. Jednak byli roztroušeni, byly roztroušeny i jejich zájmy, a byli odkázáni na milost a nemilost vládnoucích vrstev. Myslím, že nikdo z nich, včetně našeho Komenského, který byl vlastně také nucen přijímat chléb z milosti, se tam nestal nějakým vynikajícím člověkem po té stránce hmotné."

Máte nějaké vysvětlení pro to, proč tito exulanti nikdy nevytvořili nějakou společnost nebo spolek, který by jejich síly násobil?

"Já se domnívám, že to je v české povaze. Ta různorodost a možná řekla bych až nesvornost je základním prvkem české povahy."

10-10-2007