O českých umělcích a galeriích s Martinem Fryčem

30-12-2015

Přestože není kunsthistorikem a umění se věnuje jen ve volném čase, má asi nejširší přehled o současné české výtvarné scéně. Martina Fryče můžeme vídat téměř na všech pražských výstavách, jak s fotoaparátem v ruce dokumentuje vystavená díla, která pak prezentuje na svém webu a Facebooku. V následujícím rozhovoru hodnotí právě uplynulý rok a upozorňuje na zajímavé osobnosti současné české scény i galerie, které stojí za to vidět.

Martin Fryč, foto: Miroslav KrupičkaMartin Fryč, foto: Miroslav Krupička Co pro vás bylo výstavou roku 2015?

„Bylo jich víc. Z těch velkých to byli určitě Umělci a proroci ve Veletržním paláci, kde figurovali Klimt, Kokoschka, Schiele a Hundertwasser. Byla to velmi zajímavá výstava, propojující inspirační zdroje umělců s tím, co vytvářeli. Z menších mě zaujal třeba Tomáš Jetela v Chemistry Gallery. Mám rád mladé umělce, kteří mají co říct a každý jejich výstava je v něčem jiná. Celkově bych řekl, že ten uplynulý rok byl standardní. Nadstandardní roky byly roky 2013 a 2014, kdy se v Národní galerii konaly velké výstavy známých českých umělců – Malich, Kratina, Demartini“.

„Systém vernisáží byl tehdy trochu jiný. Národní galerie to teď změnila. Přešli na sezónní zahajování více výstav najednou. Pro mě to ztratilo kouzlo bližšího kontaktu s lidmi, k němuž dochází na menší spíše uzavřené vernisáži. Když máte vernisáž pro širokou veřejnost, kam přijde dva tisíce lidí, je to něco jiného. Nechci to kritizovat, bude se to dál nějak vyvíjet. Střední a menší galerie dbají na to, koho pozvou. To je případ třeba Galerie hlavního města Prahy, která na vernisáž zve vybrané lidi“.

Výstava Glassplus, foto: oficiální facebook DSC GalleryVýstava Glassplus, foto: oficiální facebook DSC Gallery Objevil jste na výtvarné scéně nějaké nové jméno?

„Spíš jsem si prohluboval znalosti o jednotlivých umělcích. Proto chodím i do menších komerčních galerií, kde se objevují zajímaví lidé. Galerie obvykle střídají zavedené a začínající umělce, aby si každý přišel na své. To je třeba případ galerie Dvorac Sec, kde teď probíhá výborná výstava Glassplus. Tam jsou schopni udělat špičkovou výstavu jednoho autora i výstavu 30 zajímavých lidí najednou. Dvorak Sec patří mezi galerie, kde to žije, kam chodí milovníci umění i sběratelé. A pro inspiraci tam chodí také galeristé z konkurenčních galerií. Všichni, kdo si mají co říci, se tam mohou propojit i ovlivnit“.

Jan Gemrot: Bez názvu, foto: Miroslav KrupičkaJan Gemrot: Bez názvu, foto: Miroslav Krupička Které české umělce máte rád?

„Jsou to spíš mladší umělci, kteří ke mně víc mluví, a já jim víc rozumím. Je mi jedno, jestli dělají klasickou malbu nebo street art. Často to jsou lidé, které jsem osobně poznal a vytvořil si k nim nějaký vztah. Je obtížné je vyjmenovat, abych někoho nenaštval a na někoho nezapomněl. Od studií sleduju Jirku Housku, 20 let znám Jana Gemrota, malíře, zajímavého po všech stránkách. Bohužel jsem neviděl jeho nedávnou výstavu v Trutnově, ale výstavy mimo Prahu nezvládám. Dále Josef Bolf, velmi zajímavý malíř, který si chrání svůj prostor, což respektuju. A pak jsou tu umělci z dalších oborů – designéři, architekti, módní návrháři… Můj záběr je široký a snažím se dozvědět o všem, co se děje“.

Josef Bolf: Bez názvu, foto: Miroslav KrupičkaJosef Bolf: Bez názvu, foto: Miroslav Krupička Nezanedbatelným jevem posledních let je street art…

„Street art mě zaujal před mnoha lety. Už v roce 1985 jsem ve východním Německu viděl americký film, který vycházel z komiksové typografie. Street art je rozmanitý, každý z umělců má jiný přístup, je jedinečný. Je to jedna z nejzajímavějších vln v současném výtvarném umění, která ještě nevyschla, stále přicházejí noví a noví umělci. Existuje řada ilustrátorů, kteří mají ke street artu blízko, byť se do něj nepočítají. Takovým příkladem je Antimultivitamin neboli Jan Vajda, od něhož jsem viděl zatím jednu výstavu. Takoví lidé mě zajímají“.

Pasta Oner: Einstein, foto: Miroslav KrupičkaPasta Oner: Einstein, foto: Miroslav Krupička „Pak tu samozřejmě máme velká jména, jako je Pasta Oner, Jan Kaláb nebo Miko Škapa. To jsou lidé, které miluju. Jenže jsou tak známí a mají tak velké základny fanoušků, že k jejich propagaci už nemám jak přispět. Tito umělci už tolik nepřekvapí, i když Pasta Oner teď v Mánesu svými instalacemi předvedl, že je stále kam se posouvat. No a pak jsou umělci, z kterých člověk zůstane paf. Často se pohybují mezi ilustrací, komiksem a street artem. Třeba Jan a Kateřina Bažantovi. Ti se prezentují na designových přehlídkách, kde najdou odbytiště spíš, než v klasických galeriích“.

Kolik výstav zvládnete za jeden večer?

„Za těch posledních sedm let jsem navštívil asi 10.000 výstav. Můj rekord je 14 vernisáží za jediný večer. A pak se mi také povedlo navštívit 6 výstav za hodinu. Bylo to dáno tím, že všechny se konaly blízko sebe v centru Prahy. Ale rekordy už nedělám. V průměru udělám 5-8 vernisáží za večer, někdy i 10. Lidé se mě ptají, jak to můžu všechno vstřebat. Dělám to tak, že si vybírám ty dobré a zajímavé věci, na ostatní zapomínám. Na výstavě si fotím hlavní díla, vytvářím takový vizuální deník, který pak dávám na internet. Dřív jsem se soustředil na obrazy, dnes fotím i prostředí okolo. Můj kamarád Petr dokumentuje společenské dění, fotí umělce a s nimi mne. Nejhorším obdobím je pro mě léto, kdy jsou umělci u moře a je málo výstav“.

Webové stránky Martina FryčeWebové stránky Martina Fryče Dřív jste fotky z výstav publikoval na Facebooku, od roku 2015 máte vlastní web www.martinfryc.eu. Jaký je ohlas?

„Web má slušnou návštěvnost, ale fanoušci si zvykli na Facebook, kde mohou reagovat a diskutovat a to jim na webu chybí. Dělám to tak, že fotografie z každé výstavy publikuju s krátkým komentářem na webu a odkazy z webu dám dodatečně na Facebook. A potom zveřejním společenské fotky, ale to už jen na Facebooku. Ať se nám to líbí nebo ne, Facebook je stále nejrozšířenější sociální sítí“.

V roce 2014 jste vydal knihu Současné umění očima Martina Fryče, v níž je představena necelá stovka současných převážně mladých českých umělců. Chystáte něco dalšího?

Publikace Současné umění očima Martina Fryče, foto: Miroslav KrupičkaPublikace Současné umění očima Martina Fryče, foto: Miroslav Krupička „Plánoval jsem vydat knihu o fotografech, což je další velká skupina umělců, které sleduju. Ale zatím na to nedošlo, protože fotografové jsou daleko náročnější na zpracování knihy, na reprodukci fotek, na texty apod. To je běh na delší trať. Na knihu potřebuju někoho, kdo mě k tomu dotlačí a také spolupráci s dobrým vydavatelem. První kniha není špatná, ale vznikala trochu narychlo. Teď se soustředím spíš na to, abych zdokonalil webové stránky. To je můj největší projekt“.

Umějí se dnešní umělci dostatečně prezentovat?

„Jak kdo, to je individuální. Podceňuje se to i na AVU. Přitom mnoho lidí stačí jen trochu postrčit a říct: „Jseš dobrej, ale proč si neuděláš webovou stránku nebo fan stránku?“ Je to věc vývoje. Já jsem to taky nevymyslel najednou. Nejdřív jsem začal o výstavách blogovat, v roce 2008 jsem si pořídil Facebook a nakonec webovou stránku“.

Národní galerie, foto: Packa, CC BY-SA 2.5Národní galerie, foto: Packa, CC BY-SA 2.5 Které galerie byste divákovi se zájmem o umění doporučil?

„Z velkých to jsou samozřejmě Národní galerie, Galerie hlavního města Prahy nebo Rudolfinum. Z těch komerčních bych zmínil Alex Art Gallery neboli Knupp Gallery, která je zaměřena na výtvarnou skupinu Beranovci, ale najdete tam i další věci. Tato galerie sídlí na Praze 8, což je trochu z ruky, ale vyplatí se tam zajet. V Praze na Vinohradech mám rád Novou galerii, kterou založila Nina Mainerová. Také dělá skvělé výstavy. Některé galerie musely trochu utlumit činnost, například Peron na Malé Straně, ale teď po rekonstrukci se zase začíná rozjíždět. Probudila se malá galerie Havelka nedaleko obchodního domu Máj. Pak tu jsou středně velké galerie s dlouhou tradicí jako např. Špálovka nebo Nová síň. Řada galerií bohužel zanikla – galerie Fronta, galerie U Řečických atd. Zajímavé výstavy dnes najdete i v knihovnách, v historických památkách, v různých institucích. Člověk se tak dostane do atypických a zajímavých prostor, což mě na tom baví“.

Knihy a jejich lidé – sběratelé i nepřátelé, foto: archiv Národního muzeaKnihy a jejich lidé – sběratelé i nepřátelé, foto: archiv Národního muzea Na závěr bych vás poprosil o nějaký tip na současnou výstavu...

Do začátku března je v Českém muzeu hudby v Karmelitské ulici v Praze výborná výstava Knihy a jejich lidé – sběratelé a nepřátelé. Pojednává o světě knih v uplynulých 200 letech – o vydavatelích, bibliofilech i o jejich nepřátelích – cenzorech. Architektonicky je to velmi povedená výstava. V Národní galerii jsou dvě dobré expozice – ve Veletržním paláci je to Budování státu, kde divák může vidět prvorepublikovou architekturu a design ve srovnání s poválečným obdobím, a ve Valdštejnské jízdárně probíhá výstava Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí .

Děkuji za rozhovor.

30-12-2015