Otto Placht maluje v Praze své vize z peruánské džungle

Foto: Elena Horálková
0:00
/
0:00

Liány, tropické mravence, ale i Karlův most uprostřed amazonské džungle - to vše lze v těchto dnech spatřit na stěnách Nové síně v Praze. Po celý leden tu - přímo před návštěvníky galerie - tvoří své obrazy Otto Placht. Za českým malířem, který strávil několik let v Peru mezi tamními indiány, se do Nové síně vypravila Milena Štráfeldová:

Otto Placht,  foto: Elena Horálková
Na úvod alespoň několik základních dat: Otto Placht se narodil v roce 1962 v Praze, v 80. letech studoval na zdejší Akademii výtvarných umění a od roku 1990 tu další tři roky působil jako odborný asistent v ateliéru monumentální tvorby. Kritici ho tehdy považovali za jednoho z nejvýraznějších malířů své generace. Chtělo by se říct: skvělý start! V roce 1993 se ale jeho život radikálně změnil. V Miami se setkal s peruánským šamanem a výtvarníkem Pablem Amaringem a jeho obrazy, které vznikaly pod vlivem drogy ayahuasca, indiánské liány smrti. Otto Placht se krátce na to za Amaringem vypravil přímo do Peru, do města Pucallpa na okraji amazonské džungle, a učil zde na jeho škole. Trvaleji se ovšem usadil mezi indiány kmene Šipibó v jejich vesnici San Francisco, oženil se s indiánkou a narodily se mu tu dvě děti. Naučil se vyrábět barvy z kůry tropických stromů, na moskytiéry maloval své vize z džungle a žil z toho, že se mu občas podařilo nějaký z jeho obrazů prodat. S malými přestávkami tu takhle žil až do roku 1999 a svým způsobem vlastně dodnes. Samozřejmě jsem se ho na Peru vyptávala, jenže s Ottou Plachtem je to těžké - dnes už ho o něm nebaví mluvit:

Foto: Elena Horálková
"O Peru vůbec nejde. Peru mám rád, narodily se mi tam děti, bydlel jsem tam, ale byla to součást nějaké mojí cesty, kde jsem si ověřil nějaké věci. Samozřejmě mne udržela magie Amazonského pralesa, který je zajímavý a v mnoha ohledech život měnící. Ta zkušenost se se mnou už deset let táhne a těžko to můžu nějak odříznout. Snažím se to možná tady v té výstavě celé kompletovat, abych se tím uklidnil."

O indiánech Šipibó dnes říká, že jsou všichni úplně zkažení a že tu většina projektů, kterými se bílí "gringové" snažili indiánům pomoci, skončila naprostým fiaskem. Nepopírá ovšem, že ho silně ovlivnila indiánská výtvarná kultura. Malbě se tu věnují hlavně ženy, které indiánskými ornamenty zdobí textilie a keramiku. V Peru měl vůbec pocit, že je v zemi samých výtvarníků.

"Indiánské civilizace v sobě historicky měly nějaký zvláštní dětsky mystický náboj, který byl kreativní."

Foto: Elena Horálková
Pod vedením šamanů Otto Placht vyzkoušel i nápoj z tzv. liány smrti ayahuasca. Tato droga způsobuje rozšířené stavy vědomí, člověk při ní prožívá halucinace a Placht připouští, že zřejmě natrvalo změnila i jeho psychiku a vidění světa. Sami indiáni se užívání ayahuascy spíše vyhýbají, bojí se jí. Domluvit se s nimi nebylo podle Plachta nijak těžké, všichni mluví španělsky, i když velmi jednoduchým jazykem bez gramatiky. Horší to bylo s jejich vlastním jazykem:

"Indiánskou řeč jsem se naučil zcela pasívně, jenom tak, že něco rozumím a znám pár slov, ale nikdy jsem v ní komunikovat neuměl. Proto taky jsem odtamtud odjel, protože jsem měl pocit, že už nemám energii se tu řeč naučit ještě víc. Ta řeč je na naučení strašně těžká, chce to opravdu pilně studovat."

Vor Amazeon Otty Plachta,  foto: Elena Horálková
Neznalost jazyka kmene Šipibó nebyla ale jediným důvodem, proč se stále více vrací do Evropy:

"Po pár letech jsem si uvědomil, že všude je všechno stejně neřešitelné a bolestivé a nikde na světě se neotvírá žádná zaslíbená země, což jsem mohl vědět už předtím. Já jsem tady vyrostl a drtivou většinu života jsem strávil tady. Takže já jsem Pražák, který se jezdí dívat na svou chatu do džungle, spíš než že bych byl nějaký peruánský šílenec."

Na své "chatě v džungli" však vymyslel vor Amazeon a doufá, že se jednou stane místem setkávání lidí v pralese.

"Tento vor je v podstatě takovou alternativou, jak by se to eventuálně dalo spojit. Postavit tam nějaký rezidenční dům s kulturním programem. V něm by byly prostory pro kulturní vyžití, spojení výtvarného umění s divadlem a tancem, nějaké auditorium pro mítinky etnobotaniků nebo lidí, kterým přirostl k srdci osud deštného pralesa a chtějí s tím něco dělat."

Foto: Elena Horálková
Zatím pro takový projekt není dost finančních prostředků, chybějí sponzoři. Zato nadšenců, kteří by na místě zajišťovali program a provoz voru, by podle něj bylo dost a určitě by ještě přibývali další. Co Ottu Plachta brzdí, jsou jeho vlastní zážitky z Peru.

"Ze zkušeností vím, že spousta lidí, co tam přijela, si vlastně začala kvůli zkušeností s džunglí přeorganizovávat život a úplně všechno měnit. To se zpočátku zdálo být velice pozitivní, na druhou stranu se ale ti lidé už nikdy nemůžou pořádně vrátit do civilizace a začnou s tím mít problém jako věční cestovatelé, co se nikde nezastaví."

Obraz, který zatím na stěnách pražské Nové síně vzniká od 6. ledna, se dá několika slovy popsat jen těžko:

"Mělo by to vyrůstat z nějakých hnědých kořenových barev pralesního podloží, z kterého se bude oddělovat nějaké duchovní energií animované barevné spektrum. V podstatě je to 72 čtverců, které postupně domalovávám až do úplného zaplnění toho prostoru."

V Nové síni bude Placht malovat do 29. ledna, o dalším osudu obrazů ale nemá jasno. Možná skončí někde v depozitáři, možná je rozprodají po čtvercích, autor by je ale chtěl "chvilku udržet pohromadě". Naštěstí se vše natáčí na video, takže dokumentace celého projektu, který dlouhá léta neměl v Praze obdoby, zůstane alespoň na kazetách.