Provokuju, ale lidé si zvykají, říká výtvarnice Alena Kupčíková

22-05-2015

Průřezová výstava Aleny Kupčíkové SEX/m2 v galerii Art Slon S v Tančícím domě přitahuje pozornost. Najdeme tam tzv. chlupatice, vytvořené z pubických chloupků žen, ale i řadu dalších děl. S Alenou Kupčíkovou jsme hovořili o tom, jak její dílo přijímá veřejnost, o její zvláštní technice i o plánech do budoucna.

Alena Kupčíková, foto: Miroslav KrupičkaAlena Kupčíková, foto: Miroslav Krupička Jak lidé reagují na vaše obrazy, jejichž společným tématem je žena a erotika?

Zrovna teď jsem v Tančícím domě vyslechla rozhovor dvou žen, které se bavily o mně. Nevěděly, že stojím kousek od nich. Byly šokované, mluvily o mně velice hanlivě. Musela jsem jít pryč. Ani netušily, že obrazy jsou tvořeny chloupky z ohanbí, ale vadilo jim to erotické téma. Ale na to jsem zvyklá. Zcenzurovali mě i v Paříži, kde jsem měla převzít cenu pro mladé výtvarníky. Byla jsem z toho dost rozčarovaná. Až později mi došlo, že umění není jen o tom, že člověk něco myslí dobře a opravdově, ale i o tom, že za to musí umět bojovat. To nás na škole nenaučili. Na druhé straně zaznamenávám pozitivní ohlas. Projevuje se v tom, že dostávám stále víc chloupků od žen i mužů z celého světa. S touto výstavou to znovu narostlo.

Z výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaZ výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav Krupička Je zajímavé, že na má díla reagují negativně ženy. Muži spíš přihlížejí. Kurátorkou výstavy je Kateřina Tučková, která napsala, že s mým dílem je to jako s kofolou – buď vám chutná, nebo nechutná. Hodně lidí zaujme negativní postoj, když zjistí, že používám chloupky z ohanbí. Ale když se na to podívají jako na obraz, tak mění názor. Proč vlastně někomu vadí chloupky? Rostou nám na těle, lidé se jich zbavují. První chlupatice jsem udělala v roce 2000 a vystavila o něco později. A udivuje mě, že to po těch letech ještě stále někomu vadí. Je to celé o naší sexualitě. Chodí mi chloupky z celého světa a s nimi příběhy. Pořád se chystám, že o tom udělám knihu a ty příběhy vypovím. Aby lidi pochopili, že to není jen provokace. Je to určité téma a zároveň i legrace.

Ústředním dílem vaší výstavy je velká kompozice s názvem Československá epopej. Jaké je její sdělení?

Z výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaZ výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaNikdo z nás není čistý Čech nebo Čechoslovák. Přes naše území přecházely různé národy a všechny v nás něco zanechaly. Tak jsem si položila otázku, kdo jsme, a zároveň jsem chtěla zaznamenat, kdo všechno přešel přes naše území a zanechal tu genetickou stopu. Cílem díla bylo vytvořit určitý záznam, relikvii. Moje díla jsou vlastně relikvie, které tu po nás zůstanou s naším genetickým materiálem.

Většinou pracuju jen s chloupky od jedné osoby, ale na epopej jsem otevřela desítky obálek s chloupky z různých zemí. Je to dost intimní. Když sahám na ty chloupky, mám pocit, jako bych s tím člověkem byla. A jsou tam vzkazy od těch lidí. Vznikla z toho zvláštní atmosféra, úplná aura. Z chloupků jsem vytvořila takový kolotoč, strom života.

Vaše technika vypadá precizně. Jak se obrazy z nepoddajných chloupků skládají?

Z výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaZ výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaChloupky lepím na papír zvláštním lepidlem a rovnám je pinzetou. Lepidlo určitou dobu tvrdne, takže s tím mohu dlouho manipulovat. Používám ruční papír z Velkých Losin, úžasně kvalitní papír. Na závěr na papír položím jemnou fólii, kterou zažehlím. Pak už je to dokonale stabilní, můžete po tom chodit. Za ta léta už mám své metody. Totéž se týká práce s broušenými krystaly, zalitými do pryskyřice. Snažím se, aby tu má díla přežila ne sto let, ale aby tu zůstala věčně.

Kdo kupuje vaše díla?

To je dlouhý proces a člověk musí vydržet. Moje nezvyklé techniky a provokující díla nejdřív nikdo neakceptoval, ale situace postupně měnila. Mění se svět, máme internet, lidé jsou otevřenější, mají víc informací, takže si časem zvykli. Někteří začali má díla sbírat. Jsou to spíš ženy. Nejsou to klasičtí sběratelé umění, mají jen má díla. Některé jsem naučila sbírat i něco jiného. To se týká také charitativních sbírek. Důležité je komunikovat. Vzdělání lidé, když se s nimi mluví a mají peníze, občas něco koupí. A to dává zase možnosti umělci. Třeba teď mám před sebou krásnou práci. Budu dělat objekt, který bude viset nad klubem ROXY. Vypisuje to Linhartova nadace a vítězné dílo tam visí celý rok. Bude to zpívající strom. Nic erotického, spíš duchovního.

Vaše tvorba je širší než jen erotika. Máte za sebou konceptuální díla, která jsou hudební nebo výtvarnou transpozicí třírozměrných objektů, jste autorkou interaktivního slabikáře pro dyslektiky…

Z výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaZ výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaProjekt na pomoc dyslektikům byl tématem mé doktorské práce na AVU. Já sama jsem dyslektik a dysortograf. Když jsem dělala na svých konceptuálních projektech, třeba při převádění stromů do řeči hudby, potýkala jsem se s matematickými výpočty a uvědomila jsem si, že to, co hledám, je jazyk. Položila jsem si otázku, jak funguje jazyk? Jak funguje mozek dyslektika? Začala jsem se tím zabývat a výsledkem je dyslektický slabikář a test pro odhalení dyslexie. Používají to školky a školy v celé republice, dokonce i poradny. Jsou to interaktivní multimediální pomůcky, funguje to na počítači. Celé je to pojaté formou hry, namluvil to Jiří Lábus. Někteří odborníci moji metodu neuznávají, nicméně teď jsem za to získala Zlatou medaili na soutěži v Číně. Na 9. září připravujeme Den dyslexie. Snad se dohodneme s Národní galerií a upořádáme ho tam.

Kromě toho dělám také video. Jsem členkou mezinárodního sdružení FEMLINK a teď vyrábím video na téma žena. Zase řeším ženu, své oblíbené téma. Ženu, která může být zklamaná mužem. A já mám přitom muže ráda. Celé je to o hledání harmonie mezi mužem a ženou. Můj kreativní záběr je široký. A jsem za to ráda, protože všechno dělám sama. Sama jsem si dělala také katalog k výstavě, který mapuje mou dosavadní tvorbu. Všechno, co člověk dělá, má nějaký přesah, a já považuju za důležité, aby si to člověk pohlídal sám.

Také vaše výtvarné techniky jsou rozmanité – obrazy z křišťálových kamínků, zlacené a osázené 3D objekty a v poslední době také smalty. Jak jste přišla na tuto technologii?

Z výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaZ výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaVždycky mě fascinovalo sklo. Dokonce jsem chtěla být sklář, ale to je složitá technologie. Na svých dílech sklo používám, například ve formě broušených kamínků. A smalt je taky sklo, je to vypálený křemík. Ke smaltu jsem se dostala na symposiu SMALT ART v Ostravě. Ve smaltovně u pana Světlíka jsem potkala skvělý tým lidí, s nímž se výborně spolupracuje. Obrazy do smaltu vyškrabávám, jsou to vlastně sgrafita, většinou černobílá. Zkoušíme na tom vypalovat i zlato.

Teď jsem ze smaltu udělala hodiny. Je to můj první objekt užitého umění – pro mě zcela nový rozměr. Teď studuju, jak fungují hodiny, a chci se spojit s nějakou dobrou firmou, aby to mělo kvalitní strojek. Zatím jsem udělala jedny pro sběratele, ale pracuju na tom dál a na podzim bych z hodin chtěla udělat výstavu. Můj další plán je vytvořit ze smaltu velký erotický kolotoč, samozřejmě pohyblivý. Inspirovaly mě pohyblivé plechové terče v pouťových střelnicích. Přemýšlím o tom, že bych tím mohla nějak pomoci starému kolotoči v Holešovicích. Už se na to těším. A taky ještě dělám smaltovaný nočník pro Muzeum nočníků.

Čili příští vaše výstava bude výstava hodin?

Ano. A příští rok chci uspořádat výstavu v galerii Vltavín. Tato galerie bude slavit 25. narozeniny a já budu mít také kulatiny. Plánů je dost. Teď ještě tu sílu, aby to člověk zmohl.

Máte nějaké životní krédo?

Z výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaZ výstavy Aleny Kupčíkové, foto: Miroslav KrupičkaMoje krédo zní: nejhorší je strach a ego. Tato kombinace je vražedná. To platí univerzálně. Tím se řídím.

Kteří umělci v životě vás inspirovali?

Nejvíc mě ovlivnil profesor Aleš Veselý, u kterého jsem studovala na AVU. Byl výjimečný tím, že pro něj bylo všechno možné. Byl velmi otevřený. Škoda, že pak odešel a nemohla jsem u něj dělat doktorát. Takový malý nenápadný muž, ale udělal obrovská díla. Když jsem s ním konzultovala některé své věci, vždycky mě něčím překvapil. Výškově jsem ho přerostla, ale umělecky ho nemohu přerůst. Pak mě také ovlivnil Milan Knížák, u kterého jsem dělala doktorskou práci. A dřív? Když mi bylo 15 let, viděla jsem výstavu Jeana Debuffeta. Byl to nádherný zážitek, ta jeho volnost. Líbí se mi Viktor Pivovarov, mám ráda Pavla Opočenského a mohla bych jmenovat další, ať už z oblasti umění, divadla, médií…

Děkuji za rozhovor a přeju hodně štěstí.

Výstava SEX/m2 v galerii Art Salon S v Tančícím domě probíhá do 9. června 2015.

22-05-2015