Seriál scénických čtení Listování už běží tři roky

03-01-2007

Kdo nemá čas číst knihy, může se vydat do divadla. Během hodinového představení shlédne scénický výtah, pobaví se a může se rozhodnout, jestli si knihu přečtě celou nebo ne. Projekt Listování, který už tři roky provozují mladí herci, získává nečekaný ohlas, přestože nenabízí nic víc, než dva až tři herce bez kostýmů čtoucí u stolu z knihy. Sami se čtením dobře baví a baví se většinou i jejich publikum.

Zárodek projektu se podle nepsaného vedoucího skupiny Lukáše Hejlíka musí hledat V Českých Budějovicích, kam do angažmá v roce 2003 nastoupili absolventi Vyšší odborné školy herecké z Prahy.

"V roce 2003, někdy v listopadu, jsme v Českých Budějovicích, já, Pavel Oubram a Věra Holá jsem se sešli a tak jako z přebytku volného času a z lásky ke knihám jsme pomalu začali utvářet tenhle projekt, který je dnes už jiný, je dál, má jistou koncepci. Ale na začátku vzniknul jako jedno scénické čtení."

Touto první premiérou byla Intimní schránka Sabriny Black od Emila Hakla:

"Tak jsme se na to sešli, říkali jsme si, co ten žánr nabízí, jelikož jsme vlastně nikdy nic podobného neviděli, a jestli se nepletu, v současnosti ani v podstatě scénického čtení prózy u nás moc není, a tak jsme tak pustili fantazii na špacír. Začali jsem samozřejmě škrtat, ta dramaturgická úprava je na tom vždycky nejdůležitější, a začali jsme si s tím hrát. Ohlásili jsme termín, což je většinou vždycky největší inspirace, a pustili to před lidi. Ten ohlas byl vlastně tak velký, že jsme okamžitě vybírali další tituly a stal se z toho, jak já říkám, nejsledovanější literární seriál, který každý měsíc hrajeme v Brně, v Českých Budějovicích, v Praze, ale i v Bratislavě. A dokonce máme i ohlasy ze zahraničních českých center. A to nejen že v Budapešti a Varšavy, ale i z Moskvy..."

Tam všude jste hráli?

"Ne, tam jsem ještě nehráli, ale jsou nějaké takové... píšeme si."

Co je to vlastně scénické čtení? Libor Vacek se jako odborný lektor účastní přehlídky uměleckého přednesu Wolkerův Prostějov. Podle něj není forma scénického čtení nijak nová.

"S něčím podobným přišel už před lety Mirek Kovařík ve svém pořadu Zelené peří, tedy ne v té jeho rozhlasové podobě, ale té scénické, se kterou objíždí české kraje, něco podobného se také léta odehrává v rámci festivalu Šrámkova Sobotka, a ještě bych připomněl jednu konkrétní podobu, která je stále živá, už více jak šest let se každý měsíc setkávají čeští překladatelé na takovém poloveřejném večírku, na kterém se vzájemně seznamují s texty, které teprve mají rozpracovány. A je to jakási informace mezi nejenom profesními kolegy, ale i lidmi, kteří mají zájem to slyšet a mít přehled o tom, co vlastně momentálně leží na stolech našich překladatelů."

Podobná praxe se odehrává i v některých divadlech. Například Divadlo v Dlouhé nebo Divadlo na zábradlí uvádějí v posledních letech scénická čtení dramatických textů. Smyslem je obohatit repertoár a bez větších nákladů informovat diváky.

"Já si myslím, že to je docela zajímavá forma prezentace, která umožňuje seznámit diváky se spoustou textů, které třeba nestojí za to v danou chvíli inscenovat nebo se jedná o seznámení s novinkami, je to prostě něco, co obohacuje základní dramaturgický plán v divadle."

Jaká je nabídka cyklu Listování? Mezi posledními tituly najdeme slovenský komix Roger Krowiak, Denis Leary: Rakovinu nevyléčíš, Pavel Brycz: Patriarchátu dávno zašlá sláva, Samko Tále: Kniha o cintoríně, Václav Havel: Prosím, stručně.

Jak autoři projektu Listování vybírají tituly, kterými budou před diváky listovat?

"Může to být jedna kniha z pěti, protože musí se nám jakoby hodit. jelikož to funguje jako seriál a lidi se nám na to vrací každý měsíc, tak jim ani necheme nabízet něco podobného. Už jsme udělali i pohádku, připravujeme detektivku, udělali jsme komix... prostě snažíme se přinášet co nejvíc žánrů, co nejvíc nakladatelů, co nejvíc kultur, jazyků, stylů... různorodě, hodně různorodě."

Nabízí se otázka, proč chodit s literaturou na jeviště? Co může herec doplnit? A proč chodit za literaturou do hlediště?

"Je to prostě pomezí mezi literaturou a divadlem. Takže ono když už je to těžké zahrát, tak to člověk přečte. Ale když už se cítí, že to jakoby má... dá se to těžce popsat, že je na vlně k tomu to zahrát, tak to klidně může pustit a ten papír, tu knížku dá dolů. Z toho tam vznikají zajímavé situace, které podle reakcí lidí, fungují, je to prostě pro ně zajímavé, je jim to na dotek a mají pocit, že to s námi čtou, a zároveň se i dívají na nějakou knihu, která je - jakoby - trojrozměrná,"

říká Lukáš Hejlík. A Libor Vacek dodává:

"V té situaci něco v okamžiku vzniká a zároveň hned zaniká. Protože to nejsou nějaké dlouhodobě nacvičované výstupy, je to určité dobrodružství pro interprety, sice nepřicházejí zcela nepřipraveni, ale zároveň to není tak promyšlená věc, jako je klasický herecký nebo recitátorský výkon. Ale je to dobrodružství, do kterého vstupují jak interpreti, tak i jejich diváci s určitým očekáváním, co se stane."

03-01-2007