Dvořákovo oratorium "Svatá Ludmila" mělo na Pražském jaru úspěch

25-07-2004

Letošní ročník Pražského jara, který se konal v roce stého výročí úmrtí Antonína Dvořáka a do něhož zasáhl i projekt "Česká hudba 2004 - nedílná součást evropské kultury", do festivalového programu vnesl několik významných podnětů. Jedním z nich bylo úspěšné provedení Dvořákova monumentálního oratoria "Svatá Ludmila". Zajímavé bylo rovněž sledovat, jak se vyrovnali umělci s ojedinělým kompletním uvedením všech devíti Dvořákových symfonií, které na největším mezinárodním hudebním svátku v Praze zazněly, ale také s dalšími úkoly. Blíže k tomu Evelina Himalová...

Dvořákovy symfonie se rozhodla do Prahy přivézt jak londýnská BBC Symphony Orchestra či lipský Gewandhausorchester, tak filharmonie z japonské Nagoji. I v 59. ročníku Pražského jara totiž byla hlavní - spolu s tím nejzajímavějším z domácí tvorby - přehlídka světového interpretačního umění. Kdo hledal zavedená hvězdná jména, našel je například v houslistovi Vadimu Repinovi, klavíristovi Murrayu Perahiovi, dirigentech Leonardu Slatkinovi či Christopheru Hogwoodovi a řadě dalších. Úplnou novinkou festivalu byla takzvaná nokturna "bez fraku" - neformální koncerty, probíhající v uvolněné atmosféře pozdního večera, hodinu a půl před půlnocí, jejichž cílem bylo oslovit mladé nebo dosud na vážnou hudbu nezvyklé publikum. Protagonisty nokturen byli renomovaní a charismatičtí hráči na klávesové nástroje - varhaník Christoph Bossert, pianista Garrick Ohlsson a cembalista Trevor Pinnock. V podobném duchu se nesla i tři matiné - sobotní dopolední recitály mladých umělců, respektive dosud studentů: klavíristek Jaroslavy Pěchočové a Markéty Tymlové a houslisty Jiřího Vodičky, kteří zahráli drobnější kompozice nebo výběry od Chopina, Debussyho, Dvořáka, Barbera, Janáčka, Suka, i dalších autorů. Nezklamal na Pražském jaru velmi očekávaný písňový večer mezzosopranistky Magdaleny Kožené, ale například ani českým specialistou na provozování staré hudby Robertem Hugem a jeho souborem Capella Regia, rozšířeným o britského koncertního mistra Simona Standage a pěvecké sólisty, zrekonstruovaná italská barokní opera o založení Prahy kněžnou Libuší a Přemyslem Oráčem ("Praga Nascente da Libussa e Primislao"), kterou v původní premiéře v někdejším Šporkově divadle v Praze uvedla roku 1734 italská stagiona pěvce a impressaria Antonia Denziho, jenž byl i autorem libreta. Robert Hugo se pokusil o její nové provedení. A tak po 270 letech toto de facto zmizelé dílo s námětem z české mytologie znovu ožilo. Formou scénického pasticcia zaznělo v Míčovně Pražského hradu, a i tentokrát, jak Hugo předem posluchače upozornil, v pěvecké interpretaci jen tenorů a sopránů...

"Několik mužských rolí je svěřeno sopránu, tak jak to v barokní opeře bývalo. Vystupuje zde vlastně Přemysl, Libuše, Vlasta, Šárka, Ctirad, a potom postavy, které z naší historie nejsou známy, které si vymyslel italský autor libreta, a to jsou cizí šlechtici Clodomiro a Gustavo, polští vlastně, a jsou to soprány."

A kteří umělci tedy v zrekonstruované opeře účinkují?

"Jako Přemysl Marie Pšeničková-Fajtová, Libuši představuje Hana Blažíková, Vlastu, která je vlastně takovou dvorní dámou a hlavní zápornou postavou v té opeře, slovenská mezzosopranistka Petra Noskaiová. Z těch důležitých rolí ještě Ctirada - Ctirad je tedy tenorová role - zpívá Jaroslav Březina z pražského Národního divadla, a další tenorová role, ten Clodomiro, je Hasan el Dunia,"

řekl před novou pražskou premiérou autor zrekonstruované opery Robert Hugo. Perličkou je, že stejně jako v jejím původním uvedení v ní Češi vypadají poněkud orientálně: jako pohané - podle dobových představ - s turbany na hlavách.

25-07-2004