Bude česká zahraniční politika bez radaru konsenzuálnější?

22-09-2009

Po tři roky téma amerického radaru vyhrocovalo vztahy na české politické scéně i ve společnosti. Zdroj napětí je ale najednou pryč a tak je čas klást si otázky, zda vzrostla šance na vyšší míru konsenzu v české zahraniční a bezpečnostní politice.

Jan Kohout a Hillary Clintonová, foto: ČTKJan Kohout a Hillary Clintonová, foto: ČTK Spojené státy se sice nevzdávají myšlenky vybudovat nový systém protiraketové obrany, ovšem na jiných základech, než se plánovalo dosud, a již bez radaru v Česku a raket v Polsku. Zatímco předseda ODS Mirek Topolánek to označil za pokles bezpečnostního ukotvení a růst ohrožení, šéf ČSSD Jiří Paroubek stejnou věc vnímá jako vítězství českého lidu.

Některé pohledy ale nevnímají změnu projektu tak fatálně. "Tento prostor Spojenými státy není opouštěn. Dostali jsme jasná politická ujištění, že není. A berme to pouze v této rovině," řekl český ministr zahraničí Jan Kohout po setkání s šéfkou americké diplomacie. „Nikdy, nikdy bychom se neodvrátili od našich spojenců,“ ujišťovala ve Washingtonu Hillary Clintonová svého českého partnera. Podle něj změna projektu protiraketové obrany nijak neovlivní českou zahraničněpolitickou orientaci: "Transatlantická vazba je jednou ze základních priorit zahraniční politiky vedle Evropské unie a spolupráce se sousedy a rozvojové politiky. To není něco, o čem bychom se bavili kus od kusu a jedno měnili nebo neměnili anebo věřili nebo nevěřili. Prostě tady se neupouští od obranného štítu proti raketám. Jenom se prostě bude dělat jinak a ten radar není potřeba."

A Česká republika by měla mít možnost podílet se i na novém projektu. „Přivítali bychom českou účast na nové architektuře protiraketové obrany,“ řekl totiž zase českému ministrovi obrany Martinu Bartákovi jeho americký kolega Robert Gates, který přislíbil i pokračování spolupráce v oblasti výzkumu.

Programový ředitel Pražského institutu bezpečnostních studií Jiří Schneider považuje v tomto směru za klíčovou co nejkonkrétnější spolupráci, bez níž by samotné členství ve spojeneckých svazcích nevnímal jako dostatečnou záruku proti růstu vlivu Ruska: "Česká republika je členskou zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie. A to členství samo o sobě nestačí. Musí být naplněno obsahem. Pokud jeho obsahem v rámci NATO nebude to, že tady bude jeden z prvků protiraketové obrany, tak to musí být něco jiného. Ale to členství je věrohodné jenom tím, pokud je za ním i nějaká praktická politika, což v NATO znamená plány, které věrohodně reprezentují ty spojenecké závazky. Nebude-li to radarová základna, mělo by to být něco jiného."

Podle českého prezidenta Václava Klause ale rozhodnutí americké administrativy nerozmístit v Česku a Polsku pevné prvky protiraketové obrany nebude mít "žádné praktické důsledky" pro strategickou obranu Evropy. A s tímto názorem souhlasí i prezidentův častý kritik, politolog Jiří Pehe:

"Já myslím, že Česká republika v žádném případě ohrožena není. Myslím si, že ten problém spočívá v jakémsi nadhodnocení významu radaru jistou částí českých politických elit, které prostě z tohoto obranného zařízení Spojených států udělali symbol transatlantické spolupráce a především jakousi extra pojistku proti předpokládané ruské rozpínavosti. A teď samozřejmě když radar v Česku nakonec nebude, protože pro Američany to byla jenom jedna komponenta jejich celkové obrany a nehrálo to ve Spojených státech zdaleka takovou roli, jako v Česku, tak samozřejmě ti politici, kteří u nás do toho tolik politicky investovali, platí určitou cenu."

Velice polarizující téma radaru v Česku ale nyní končí. Není to také šance, aby byly zasypány hluboké příkopy mezi pravicí a levicí a vyvstala šance na konsenzuálnější formulování zahraniční politiky?

"Já myslím, že problém nejsou ani tak hluboké příkopy mezi pravicí a levicí, ale určitý typ českého politického provincionalizmu, který má tendenci každé zásadní mezinárodní téma vztáhnout na tu domácí politickou úroveň a udělat z něho vlastně poměrně někdy i fraškovitě pojaté domácí téma. Myslím si, že zásadní rozdíly existují mezi velkými politickými stranami například i v Polsku nebo na Slovensku nebo v Maďarsku, ale tam se zdá, že jsou schopni se přece jenom na těch úplně zásadních mezinárodních otázkách národního zájmu dohodnout přes politický střed lépe, než u nás. Takže myslím si, že to je spíše otázka domácí politické kultury a vyspělosti, než čehokoliv jiného, a možná to také souvisí samozřejmě s českou historií."

Jak moc si myslíte, že by se měla nyní Česká republika snažit co nejvíce podílet na nové struktuře toho obranného systému?

"No já myslím, že Česká republika by se měla především měla snažit být dobrým a konstruktivním členem těch velkých mezinárodních aliancí, ve kterých je, tedy NATO a Evropské unie. A tato nová iniciativa, kterou Američani nabízejí, by zřejmě byla pojata mnohem více jako iniciativa v rámci NATO, než jako bilaterální iniciativa. A to byl také myslím ten hlavní problém s radarem, který vytvářel od začátku poměrně velkou asymetrii jak mezi Českou republikou a Spojenými státy, protože Česká republika v tom bilaterálním jednání prostě nebyla rovnocenným partnerem, ale také to vytvářelo asymetrii ve vztazích mezi Českou republikou a NATO, kde se mnozí naši evropští spojenci, když to řeknu diplomaticky, podivovali tomu bilaterálnímu úsilí České republiky tak trochu na úkor NATO.

Takže ta nová iniciativa samozřejmě pokud bude skutečně pojata aliančně, tak si myslím, že Česká republika by se měla angažovat konstruktivně, stejně jako by se měla angažovat konstruktivně v té druhé mezinárodní organizaci, a to je Evropská unie, kde také spíše vytváří problémy, než že by té organizaci příliš pomáhala."

22-09-2009