Co je a co není mediace

27-06-2006

Je to už několik týdnů, co jsme vás poprvé informovali o dramatickém případu dvou dětí, které byly za pomoci soudních vykonavatelů odejmuty české matce a odvezeny k otci do Argentiny. Kauza zatím nemá řešení. Děti jsou v Buenos Aires a podle české konzulky jsou v pořádku. Po vynuceném odletu a vzhledem k dlouhodobému neporozumění mezi rodiči ale situace nebude jistě nijak růžová. Petra Gabala to inspirovalo k zamyšlení, jestli je možné takovým vyhroceným situacím předcházet, případně je i po tom všem smírně řešit. A podle jeho zjištění se jako velice vhodná nabízí například metoda mediace.

"Pokud ten rodič, u kterého jsou děti, skutečně odmítá spolupracovat, tak tam zřejmě ten nějaký donucovací prvek musí být, ale domnívám se, že tam byl čas opravdu předem zařídit psychologa, protože ta soudkyně určitě věděla nějakou dobu dopředu, že ten výkon proběhne. Takže u toho určitě měl být přítomen psycholog, mediátor, a pořád na to byl čas. Dnes už na to u nás existují různá dětská krizová centra, kde by měly možnost si o tom popovídat s psychologem, s tatínkem, a nějak se na to připravit. Třeba už bez přítomnosti matky, ale aspoň pro ty děti aby to neprobíhalo tímhle způsobem."

Ve vyjádření Michaely Marksové-Tominové zazněla zmínka o možné přítomnosti nejen psychologa, ale také mediátora. Širší veřejnosti zatím nepříliš známý pojem se v posledních týdnech ve zvýšené míře začal objevovat v českých médiích - zřejmě i v souvislosti s dětmi odvezenými do Argentiny. Co vlastně pojem mediace znamená, zeptali jsme se jedné z průkopnic tohoto oboru v České republice Heleny Stöhrové.

"Mediace je mimosoudní metoda řešení konfliktů a sporů, většinou mezi dvěma lidmi, je to neformální proces, který usnadňuje vzájemnou komunikaci stran, které to z nějakých důvodů do této doby nedokázaly. Cílem a smyslem je, aby tito dva lidé došli k dohodě, s kterou mohou do budoucna žít, to znamená, že ta dohoda je pro ně taková, že každý z nich získává něco, co je pro něj užitečné, co je pro něj dobré, a co naplňuje do značné míry jeho zájmy a potřeby.

Proč by to ale mělo jít právě u mediátora, když to nešlo přes policii a před soudem? Podle Heleny Stöhrové, která se věnuje mediaci už 12 let, v tom není žádná tajemná síla. Je to pouze propracovaný proces, který klade důraz na to, aby účastníci sporu lépe porozuměli jeden druhému, ale i každý sám sobě. A aby kromě toho, v čem se neshodují, dokázali formulovat třeba i zájmy, které mají shodné nebo stejné.

Jak vysoce je ale pravděpodobné, že si najednou porozumí lidé, kteří si dosud nerozuměli?

"No lidé kdyby si rozuměli, tak by nepotřebovali toho prostředníka, toho mediátora. To že si nerozumíme, to je normální. A to, že si porozumíme, je někdy zázrak. Možná je to silné slovo, ale ten mediátor je pro to školen a mám na to spoustu nástrojů, aby to těm dvěma lidem usnadnil, aby opravdu si nejdříve porozuměli."

Lze tedy nazvat mediátora - obrazně - tlumočníkem?

"Myslím, že se dá říci, že skutečně jedna z těch rolí mediátora je tlumočník, ale tlumočník mimo řešení. Protože mediátor dělá spoustu věcí a nedělá tři věci: neradí těm lidem, nehodnotí jejich názory ani skutky ani chování, a neřeší to za ty lidi. Takže on je tlumočníkem, který vlastně přes to jeho tlumočení dovolí těm lidem, aby oni to dokázali sami. Ono to v těch lidech je, jen to je takové, že z různých důvodů to nedokázali sami najít. Většinou to bývají emoce. A čím ten vztah těch dvou stran je bližší, tak o to je to teda obtížnější situace, protože čím jsme si bližší, tím jsme také emočně na sobě závislejší a víc těch emocí společně dokážeme prožívat."

27-06-2006