Dopis Svobodné Evropě? Trestný čin!

21-02-2006

Jméno Pavla Minaříka, agenta bývalé komunistické Státní bezpečnosti, se nedávno české veřejnosti připomnělo díky kulatému výročí návratu z jeho nejslavnější a snad i jediné výzvědné mise v cizině. Neuplynuli však ani tři týdny a ukázalo se, že ani po třiceti letech se o jeho působení v tehdejším mnichovském sídle Rádia Svobodná Evropa stále ještě neví zdaleka všechno.

Dalo se očekávat, že jméno Pavla Minaříka, navždy spojené s narychlo přiznanou hodností kapitána StB, proběhne letos českými médii hned dvakrát. Nejprve na konci ledna, když uplynulo třicet let od jeho návratu ze Svobodné Evropy. Tam několik let působil jako hlasatel a hlavně jako agent Státní bezpečnosti - což se už opravdu připomnělo. A pak ještě v dubnu, kdy to bude čtvrt století, co byl v československé redakci onoho rádia spáchán atentát, jakoby opsán z Minaříkových opakovaných návrhů. Byť ho pak připravil a provedl někdo úplně jiný.

S trochou ironie bychom dneska v duchu tehdejšího budovatelského nadšení mohli říci, že letošní plán publicity Minařík ve velkém předstihu již splnil a v dubnu ho tím pádem ještě vysoce překročí. Stalo se totiž, že badatel Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunizmu Prokop Tomek mezitím zveřejnil nové odhalení s Pavlem Minaříkem v hlavní roli.

Když jsme se na konci ledna ptali dlouholeté redaktorky Svobodné Evropy Olgy Kopecké-Waleské na důsledky propagandistické kampaně kolem Minaříkově návratu, zmínila obavu posluchačů, zda by se jejich dopisy rádiu nemohli dostat do rukou StB a - jak se ukáže - možná jim zničit život.

"Možná na krátkou dobu lidi nám přestali psát z Československa, protože se báli, jestli tam není ještě někdo takový, kdo by třeba ty jejich dopisy mohl ukrást a přivézt do Československa, ale velice brzo se na to zapomnělo a zase lidé s námi komunikovali jako předtím."

U Olgy Kopecké, ze Svobodné Evropy známé pod pseudonymem Waleská, jsme se ujišťovali, zda se teda mohly jména nebo adresy pisatelů dostat ven. Její odpověď, stejně jako celá léta u většiny zainteresovaných, byla zamítavá:

"My jsme měli takové velice přísné pravidlo, že veškeré dopisy od posluchačů, když přišly, tak se musely zkontrolovat, jestli tam není jméno toho posluchače nebo jméno jeho obce, odkud psal, a to se muselo okamžitě začernit. Takže nebylo možné, aby někdo vynesl skutečná jména a bydliště těch našich posluchačů. To se nestalo."

Letitá víra lidí ze "Svobodky" ale krátce na to vzala za své. Prokop Tomek z Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunizmu přišel s prohlášením, že Minařík přece jen ukradl informace o lidech z Československa, kteří psali do rádia, a po návratu z Mnichova dal jejich jména Státní bezpečnosti. Tomek podle vlastních slov při studiu Minaříkova svazku objevil údaje o konkrétních lidech, které agent udal. Byť zjištěný počet jmen není velký:

"Je to méně, než deset osob, o kterých se tam konkrétně mluví, jejichž konkrétní jména tam jsou uvedena. Ale mohlo jich být potom v průběhu doby více... je to tedy několik jednotlivců, nejsou to nějaká přehnaně vysoká čísla."

Ale i kdyby šlo jen o pár lidí, důsledky mohly být pro ně nedozírné, vysvětluje Prokop Tomek:

"Z těch údajů, které jsou obsaženy v Minaříkově svazku, tak vyplývá, že u některých se plánoval trestněprávní postih, především za paragraf 112 - poškozování zájmů republiky v cizině. U dalších se spíše předpokládalo, že budou postiženi jiným způsobem. Státní bezpečnost prováděla tzv. preventivně-výchovná opatření, což spočívalo například v zajištění vyhazovu ze zaměstnání, nebo prostě různá kádrová opatření a tak. Takže pravděpodobně taková opatření u těch lidí byla provedena."

Co vlastně zahrnoval onen pověstný paragraf 112?

"To byla celá řada možných činů, především například právě zasílání informací nebo literárních prací, zpráv o věcech, které se dějí v Československu, do zahraničí, kde pak byly zveřejněny. A to bylo označováno za poškozování zájmů republiky v cizině."

A sazby za to byly stejně vysoké nebo i vyšší, jako za zabití z nedbalosti. Jeden z konkrétních příkladů, i když tady nešlo o posluchače Svobodné Evropy, podle Prokopa Tomka z UDV mluví o trestu kolem pěti let odnětí svobody.

"Například politický vězeň Jiří Wolf byl za tento trestný čin odsouzen asi k 4 nebo 6 letům vězení, protože napsal zprávu o poměrech ve vězení v Minkovicích, kterou zaslal do zahraničí, kde byla zveřejněna."

V předešlých větách ale zaznělo, že ne vždy se trestněprávní postih uplatnil a někdy se věc obešla - "jen" vyhazovem ze zaměstnání. To "jen" je samozřejmě v uvozovkách, vždyť důsledky byly více-méně celoživotní. A ani tohle zdánlivé zmírnění dopadu Minaříkova udavačství se nedělo z laskavosti režimu, ale z příčin mnohem prozaičtějších:

"Především z těch důvodů, že došlo prostě k určité delší prodlevě mezi tím, co oni ten trestný čin - v uvozovkách - spáchali, to znamená napsali do Svobodné Evropy, a co se ta informace dostala ke státní moci. To znamená proběhaly tam buď nějaká promlčení nebo amnestie."

Uplynuly tři desítky let. Zdánlivě je to minulost. Jenže následky trestů nebo jiných postihů za to, že někdo chtěl svobodně sdílet nebo šířit informace, či dokonce jen napsat pouhý dopis do rádia, byly a vlastně možná dodnes jsou přímo fatální. A na to nelze zapomenout.

Mimochodem: nechvalně proslulá písnička Josefa Laufera o Minaříkovi - "chlapíku statečném", se jmenuje Dopis Svobodné Evropě. Jaká to ironie...

21-02-2006