František Černý vzpomíná na "slavná šedesátá" v Radiu Praha

Jak už jsme vás v našich relacích informovali, k 31. lednu z úsporných důvodů skončí krátkovlnné vysílání Radia Praha. Od února nás budete moci sledovat jen na internetu nebo prostřednictvím satelitu. S tím končí také některé rubriky, které byly v našem programu řadu let. Jednou z nich je i publicistický pořad O čem se mluví. A protože dnes vysíláme tuto rubriku naposledy, místo aktuálních politických nebo společenských kauz, kterým jsme se v ní věnovali, bychom chtěli zavzpomínat na historii naší stanice. Ta vznikla právě před 75 lety a ve své době byla po BBC teprve druhým zahraničním vysíláním rozhlasu na světě. Do studia jsem proto pozvala dlouholetého redaktora Radia Praha a polistopadového diplomata Františka Černého:

Pane Černý, vraťme se do let vašeho působení v Radiu Praha. To byla 60. léta?

"Ano, to byla slavná nebo slastná léta pro mnoho lidí. Já jsem sem přišel v r. 1956. To se tak rýsovalo to, co potom kulminovalo. A skončil jsem v roce 1968-69. Takže jsem se celkem dvanáct let mohl pohybovat tady na Vinohradské a užívat si zahraniční vysílání Československého rozhlasu."

My jsme si vlastně zahraniční vysílání v nedávných dnech připomněli ve smutné souvislosti, protože tu krátce působil i Jiří Dientsbier. Vy jste se tu s ním při vysílání setkal?

"Nejenom setkal. My jsme se s Jiřím Dientsbierem znali 55 let. My jsme byli kamarádi ze studia, stejně jsme studovali. Pak jsme se setkali tady. On tady pracoval, než pak začal cestovat coby zahraniční korespondent. A pak jsem se s ním stále stýkal až do poslední chvíle. To byl on a Havel, kdo mne nutili, abych se stal tím, čím jsem se stal v roce 1990. Jirku znám velmi dobře."

Jiří Dientsbier
Jiří Dientsbier byl jako ministr zahraničních věcí vaším šéfem v době, kdy vy jste byl velvyslancem v Německu. To chci jen připomenout.

"Ano, jistě. Byl mým prvním šéfem, pak se tam střídali další ministři. Oni mne přemlouvali, já nechtěl. Já jsem měl jakýsi bytostný odpor k Černínskému paláci, který se mi nelíbil. On se tak vytahuje na ty Hradčany... Ale nelitoval jsem těch skoro dvanácti let, co jsem pracoval na zamini."

A litoval jste někdy práce v Českém rozhlase?

"Nikdy. Nikdy!"

Jak to tehdy vůbec probíhalo? Jaký tu byl kolektiv? Kdo tu s vámi pracoval?

"Byl tu kolektiv velmi sympatických lidí. Pracovali tu se mnou třeba Jirka Hanák, Luboš Dobrovský, Irena Petřinová, Marie Drozdová, Bedřich Utitz. Vynikající člověk, teď už je mu 90 a pořád mu to dokonale myslí a píše paměti. Vaculík! My jsme nastupovali vlastně skoro stejně. S Vaculíkem jsme se tu seznámili, pak jsme spolu chodili na angličtinu. Vaculík o tom nedávno psal ve svém Posledním slově, kde říkal, proč vlastně byl komunistou. On tam vstoupil v nadšení r. 1945, pak si ale najednou začal uvědomovat, že to není zrovna nejlepší společnost. Je tam hodně lidí, se kterými si těžko rozumí. A pak přišel do rozhlasu a píše, že to byla oáza. Najednou se tu potkal s lidmi, se kterými si vynikajícím způsobem rozuměl. A opravdu to tak bylo. Tady byly opravdu přátelské vztahy. Existovala tu určitá svoboda. My jsme se nemuseli bát něco říct. Věděli jsme, u koho bychom to případně říkat neměli, jinak to ale v tom kolektivu bylo perfektní."

Já z různých vzpomínek a z pamětí, které jsem četla, mám dojem, že rozhlas byl v 60. letech takovým intelektuálním centrem. Tady se sešla řada lidí, mezi kterými to jiskřilo, a formulovaly se tu myšlenky, které potom nastartovaly pražské jaro. Je to jen můj dojem?

"Ne, to je absolutně přesně vystižené. Já nechci rozhlas zase tak moc chválit. Byly tu i redakce Literárních novin, některá nakladatelství, Mladá fronta, Odeon. Ale rozhlas byl jednak největší, měl tu největší kapacitu lidí, a pak sem neustále lidi taky chodili. - Tehdy samozřejmě existovala censura, věci se vysílaly, až když prošly censurou..."

To by mne zajímalo. Jak zcela prakticky censura probíhala? Jak to tu fungovalo?

"To vám můžu říct. Velmi legračně. Tam seděli dva soudruzi, kteří měli na starosti zahraniční vysílání, a když se nějaký text četl, tak se jim musel předložit a oni na něj dali razítko. A když se šlo z pásku, muselo se jim říct, co tam asi je. Ti dva ale byli leniví pracovníci. Seděli tam, dávali ta razítka a nechtěli, aby je někdo otravoval. To jsme věděli. Navíc jeden z nich byl těžký alkoholik. Takže my jsme si, zvlášť pokud jsme měli něco vachrlatějšího, počkali, až měl trochu vypito. Pak jsme mu řekli: soudruhu, je tam to a to, je to v pořádku. On na synopsi toho, co se vysílalo, dal razítko a poslal nás zase ven. Průšvihy byly někdy potom, když se to odvysílalo. Pak se nám to zpětně vracelo. Kdo to dělal? A proč to dělal? Byly i důtky. S tím měl například zkušenosti Ludvík Vaculík u svých reportáží, protože ty byly vždycky trochu poťouchlé. Ale výborné! Ale řekněme od r. 1956, když už nebyl Gottwald a Stalin a začalo se to tu trochu uvolňovat, jsme měli pocit, že každý měsíc je možné o něco víc, než měsíc před tím. A zkoušeli jsme to, pořád."

Vy jste byli taky poťouchlí...

"My jsme byli poťouchlí! Pak přišel ten slavný rok 1968."

O zahraničním vysílání Československého rozhlasu se nicméně také říkalo, že to je hlásná trouba totalitního režimu. To se vás netýkalo? Týkalo se to až pozdějších let?

"To se nás netýkalo. Já jsem třeba dělal v německém vysílání, taky jsem ale někdy dělal něco s domácím vysíláním, s mládežnickým vysíláním. Ze začátku platilo, že by vysílání mělo propagovat naši zemi jako krásnou, úspěšnou, hospodářsky eficientní, kulturně neobyčejně vyspělou. To bylo zadání. To se ale dá dělat všelijak. Dá se to dělat plakátově, dá se to natírat narůžovo, to my jsme ale čím dál víc nedělali. Já si vzpomínám, jak slavná éra německého vysílání nastala v r. 1968. My jsme zvali různé filozofy tehdejší doby a měli jsme s nimi poměrně dost dlouhé relace, kde se probírala témata, jak třeba skutečně demokratizovat společnost. To se dělalo jednak v češtině, ale taky v němčině. A to začalo mít obrovský vliv. Paradoxním výsledkem našeho působení bylo to, že ač zahraniční vysílání bylo zaměřeno de facto na Západ, čím dál víc je poslouchali právě na Východě. A zejména v NDR. To, co my jsme tu ventilovali, byly vlastně i jejich problémy. A oni si říkali: ježíšmarjá, o tom se tam dá hovořit? U nás je to zakázané! My jsme měli takovou záplavu posluchačů a dopisů! A vrcholem toho bylo, když nám oznamovali, a to je myslím největší ocenění pro rozhlasáka, že NDR rušičky, které byly zaměřeny na štvavou americkou vysílačku, se v některých regionech směrovaly na Radio Praha. Na vysílač bratrské socialistické republiky! Když jsme se to dozvěděli, říkali jsme si, že tady jsme opravdu udělali dobré dílo. Samozřejmě nám to pak ale všechno spočítali."

Děkuji vám.

"Já vám taky děkuji a přeji vám, aby to slavné zahraniční vysílání si ještě dlouho tu slávu, i když třeba skromnější, udržovalo."