Jak "vznikají" památky

25-04-2006

Turistická sezona nabírá na obrátkách. Mnozí obyvatelé České republiky i zahraniční turisté se ve stále větší míře budou vydávat, jak se říká, po památkách. O těch se poslední dobou hodně mluví i v jiných souvislostech. Třeba zda jsou pojištěné a dobře zabezpečené, kolik financí si vyžádá jejich údržba nebo třeba které objekty si památkovou ochranu zaslouží. A nás zajímalo, jak se v Česku vůbec památka "stává památkou".

Zámek HlubokáZámek Hluboká "Základním předpokladem je, že ministerstvo takovou věc za kulturní památku prohlásí. Ale to už je konec toho celého procesu," říká šéfka oddělení ochrany památek ministerstva kultury Petra Ulbrichová a pokračuje:

"Začíná to tím, že buď kdokoliv - protože není v zákoně přesně určeno, kdo to může být, eventuelně ministerstvo kultury z vlastního podnětu - se začne nějakou tou hmotnou věcí zabývat a začne posuzovat, zda má odpovídající kriteria, která musí věc splňovat, aby byla prohlášena za kulturní památku. Podnět může podat kdokoliv, výjimku tvoří archeologické nálezy, protože tamten návrh může podat výhradně akademie věd."

Ačkoliv se pak ministerstvo zabývá něčím, s čím si můžeme spojovat různé, často hluboké pocity - včetně sentimentu, samotný proces předcházející prohlášení objektu památkou je veskrze neromantickým úředním výkonem.

Hrad KarlštejnHrad Karlštejn "To je správní řízení podle správního řádu, to znamená ministerstvo kultury jako orgán státní správy si musí vyžádat jednak povinná stanoviska, která vyplývají ze zákona o státní památkové péči, a kromě toho ještě všechna další, aby prověřilo tu věc v plném rozsahu, jestli ty hodnoty má nebo nemá. My musíme tak dlouho se vyptávat, tak dlouho šetřit, až si na to teprve dokážeme udělat nějaký obhajitelný názor. My neseme odpovědnost jako ministerstvo za to rozhodnutí, a to znamená z těch různých stanovisek, která můžou být úplně odlišná, umět vytáhnout to podstatné a rozhodnout se, jestli ta věc vzhledem ke svému stavu, vzhledem ke svým hodnotám, skutečně ještě má dost kvality na to, aby mohla být prohlášena za kulturní památku. A za to pak my neseme odpovědnost. Ne ti, kteří nám ta stanoviska poslali, ale výhradně ministerstvo kultury."

Takových řízení proběhne mnohem víc, než si možná veřejnost myslí.

"Ukončuje se, ať už teda prohlášením nebo neprohlášením -prohlašovaných věcí je více, než těch neprohlašovaných - tak okolo 500-600 případů ročně."

A jaké hodnoty se posuzují při onom úředním řízení, směřujícím k prohlášení památky, ptáme se dále Petry Ulbrichové z ministerstva kultury:

TelčTelč "Co si lidé nejvíc uvědomují, je hodnota času. Ale i s tou zacházíte jaksi různě, protože čím starší ta věc je, čím má sama o sobě větší hodnotu toho času, tak zase se připouští třeba menší architektonická nebo umělecká hodnota. Protože - teď přestřelím, ale gotický kozí chlívek určitě bude prohlášen za kulturní památku, na rozdíl od samostatně stojícího kozáho chlívku z roku 1920. Chápete tu hodnotu času."

A co všechno se pak může stát kulturní památkou? Výběr je nepochybně pestrý:

"No tak my jsme prohlašovali už i psí boudy... Ony vypadají jak antické chrámy a jsou dvě. Tady v Praze Na Cibulkách. Ten zámeček, areál nějakého nóbl hospodářského dvora, kde jsou různé pavilonky v parku a tak. A přímo u toho jsou i dvě psí boudy, jestli už je někdo neukradl. Máme za kulturní památku prohlášenou trafiku. Jestli už ji zase někdo - ne neukradl, ale neodstěhoval - taková mobilní trafika, která stojí na konci parku před Hlavním nádražím v Praze. Ona je typická pro tu dobu, prakticky se dochovala jediná, to jsou takové ty hodnoty... a je hezká. Máme kolotoč prohlášený za památku. Ten rozsah je obrovský, všechny hodnoty těch věcí se musí nějakým způsobem shrnout a práce to není jednoduchá, protože jeden den prohlašujete jeden z mála dochovaných, i když ve špatném stavu, zámků ve stylu saské renesance, a druhý den lokomotivu. Takže chápete, že musíme mít těch stanovisek celou řadu, abychom se v tom dokázali zorientovat a vyhmátnout z toho to podstatné."

Zámek VeltrusyZámek Veltrusy Vzhledem k tomu, že s památkou nelze v mnoha ohledech volně nakládat, upravovat, měnit nebo třeba vyvézt do ciziny, klademe vedoucí oddělení ochrany památek ministerstva kultury Petře Ulbrichové otázku, zda majitel takového objektu není svým způsobem chudák:

"No není, on má všelijaké daňové úlevy, může žádat o příspěvek na obnovu té věci... A doufejme, že časem dospějeme k tomu, že ten vlastník si bude vědom toho, že má něco lepšího než soused, který si za 5 milionů postavil takové to podnikatelské baroko, když už mluvíme o nemovitostech."

Nakonec ale Petra Ulbrichová připouští, že majitelé se přece jen často cítí být postiženi tím, že objekt v jejich vlastnictví je prohlášen památkou:

"Ti lidé to rádi nemají. Každý vám řekne - já mám rád památky, a bude bránit Karlštejn s nasazením vlastního života. Ale ta moje stodola? Vždyť se na ni stejně nikdo nechodí koukat, proč by měla být památka?"

Proč vlastně? - ptáme se nakonec vedoucí oddělení ochrany památek ministerstva kultury:

"Památkáři jsou takoví ´hamtaví´. A navíc jim zůstává to, co chrání, u spousty vlastníků a v terénu. A čím víc je to na původním místě, tím větší hodnotu to má. A oni se snaží zachránit všechno, co tu hodnotu má. Nejenom to, co se bude ukazovat na nějaké výstavě."

25-04-2006