Kdo ochrání děti víc? A kdo zase lépe?

22-05-2007

Už deset dní je asi bezkonkurenčně nejsledovanějším tématem v Česku případ rodiny Mauerových, v níž byl podle všeho týrán sedmiletý Ondřej. A kde také žila třináctiletá Anna, dívka nejasné identity, která pak záhadně zmizela z dětského azylového centra, kam byla umístěna po zatčení matky. Navzdory všemu ale ve skutečnosti nevíme o moc víc, než před deseti dny. Možná jen přibylo informačních šumů. Zkusme teď ze spousty tvrzení a domněnek vybrat to podstatné.

Případ vynesla na světlo světa náhoda: občan Kuřimi u Brna doma instaloval kamerový systém, jenž měl sloužit na hlídání jeho dětí. Když ale na monitoru ladil signál z kamery, místo vedlejšího pokoje v přímém přenosu uviděl spoutaného nahého chlapce se zalepenými ústy v potemnělé komůrce. Bylo otázkou času, kdy zalarmovaná policie zjistí, že jde o obraz ze sousedního domu, kde stejný systém užívala Klára Mauerová, matka dvou synů a pečovatelka neznámé holčičky.

Už v té chvíli dostala média tučné sousto, záhad ale začalo přibývat. Zatímco sedmiletý Ondřej trávil čas v prostoru ne nepodobném mučírně, jeho starší bratr Jakub, jak se zdá, měl milostivější osud. A matka se podle všeho upínala na třináctiletou Annu, která je záhadou. Dosud není jasné, kde se vzala, kdo jsou její rodiče, kdy se narodila. Pozornost věnovaná případu tak nepřináší plody v podobě odkrytí skutečného dění v kuřimském domě ani motivace matky. Spíše naopak: množí se teorie o původu dívky, která by mohla být dcerou drogově závislých rodičů, biologickou dcerou své opatrovnice či její sestry, před lety zmizelou dívkou z jiného koutu země či dokonce čtyřiatřicetiletou ženou subtilní postavy. Matka mohla jenom nezvládat tíživou osobní situaci, ale také být vážně psychicky narušená či dokonce jde o příslušnici náboženské sekty.

Jaromír Volek z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně nazval případ mediálně vděčnou kauzou, která lidi baví a má v sobě seriálovost jako telenovela. Jakkoliv se policie snaží přijít věci na kloub, je zásobována stále novými a novými podněty z médií a objevují se svědci, kteří přesvědčivě přinášejí naprosto protichůdné informace. Zda případ skutečně obecněji upozorní na problém týrání dětí, o kterých se neví, je tedy otázkou.

Ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, foto: ČTKMinistryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, foto: ČTK Každopádně se do věci vložily politické špičky. Ministr práce a sociálních věcí spolu s premiérem chtějí sjednotit sociálně-právní ochranu dětí z úrovně obcí a krajů do celostátního systému pod kuratelou zbrusu nového úřadu. Ministryně školství uvažuje o zpřísnění zákona o domácím vzdělávání. Ministerstvo spravedlnosti je připraveno předložit novelu trestního řádu, která by chránila soukromí nezletilých a mladistvých obětí trestných činů. Na rozdíl od mladistvých pachatelů trestných činů, kteří chráněni jsou, jak například v České televizi upozornila bývalá zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová: "Celá ta mediální situace za ten týden je pro mě v podstatě selháním mediální scény v tom, že neumí chránit soukromí dítěte, jeho lidskou důstojnost a jeho práva. Zákon 218 o soudnictví na mládeži chrání - a je to správně, že chrání - mladistvého pachatele před tím, aby byla zveřejněna jeho tvář, zveřejněno jeho jméno. A proč není tato elementární ochrana poskytnuta jakémukoliv dítěti?"

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil to chce v dohledné budoucnosti napravit změnami příslušných zákonů: "Počítáme s tím, že ten, kdo by v budoucnu porušil takovýto zákaz a o oběti trestné činnosti zveřejnil informace, pomocí nichž by oběť byla identifikována, tak by mu hrozila pokuta až 50 tisíc korun."

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, foto: ČTKMinistr spravedlnosti Jiří Pospíšil, foto: ČTK Pouhé změny zákonů, o které se snaží státní instituce, ale nemohou vyřešit vše. Případ totiž odkryl souboj principů, z nichž jsou všechny bezpochyby oprávněné. Neziskové organizace, které se snaží z vlastní vůle pomáhat dětem týraným, zanedbávaným či opuštěným a pečovat o ně, se místo díků dočkaly kritiky. Například předseda Společnosti sociální pediatrie František Schneiberg si myslí, že dětská azylová centra neposkytují dětem péči na dostatečné odborné úrovni: "Týrání, zneužívání je v podstatě medicínská diagnóza. A dítě, které si nese nějaký následek svého týrání, je v podstatě dítě, které potřebuje odbornou medicínskou zdravotní péči."

Bývalá zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová si zase myslí, že dětská centra sice mají nové a hezké vybavení, ale převzali špatné praktiky státních institucí, nezměnili metodiku, nepodporují rodinu, neberou rodiče jako partnery, neuvědomují si, že tím nakonec trpí nejvíc děti: "Děti by měly být svěřeny otci, protože otec je ze zákona nezpochybnitelnou postavou a musí být závažné důvody, aby byl z takové situace nějakým způsobem vyšachován. Není to tak, že se rozmýšlíme, jestli je takový nebo trochu makový; on má ze zákona právo, a pokud není nějaký závažný důvod, proč nemůže děti vychovávat, tak v podstatě by je vychovávat měl."

Marie VodičkováMarie Vodičková O svěření Ondřeje a Jakuba do své péče skutečně žádá jak jejich otec, exmanžel zatčené matky, tak prarodiče z matčiny strany, přičemž tyto návrhy si nekonkurují, ale vzájemně se podporují jako druhá přípustná možnost. Kritiku mimovládních organizací ale odmítá Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí, který provozuje právě dětská azylová centra Klokánek. Podle ní nastaly závažné chyby právě v rodině, už počínaje tím, jak týraného Ondřeje popsala média: "Nevím, kdo z něj dělal hluchoněmého, nezvladatelného... A jak se to dítě má bránit takovým nařčením? Já předpokládám, že to asi musel říct někdo z rodiny. Další věc je, že my jsme schválně tomu Ondrovi změnili image, že byl ostříhaný nakrátko, a rodiče ho nechali vyfotit v novinách. Takže tady je otázka, kdo dbá toho, aby to dítě bylo chráněno."

Vodičková si dokonce myslí, že státní orgány by měly mít větší možnost izolovat děti právě od osob, podezřelých z jejich týraní: "Mně třeba velmi vadí, že orgány činné v trestním řízení nemohou v podstatě říct, že si nepřejí, aby byl kontakt toho týraného dítěte, pravděpodobně týraného, já nevím, jak jinak nazvat ty záběry, s rodinou. Prostě rodina si tady vynutila, s tím, že nemá zákaz styku, dennodenní návštěvy toho Ondry. Ten Ondra jaksi to nenese moc dobře. Ten dokonce prosil naši pracovnici, aby tam s ním byla, že tam nechce být sám. Ale bohužel jaksi nám to nebylo umožněno."

Psycholog Karel Humhal ale zase míní, že spíše než systémová opatření případům týrání zabrání větší zájem lidí o dění jejich okolí.

22-05-2007