Mirka van Gils: Vytváření receptů je umělecké dílo

Mirka van Gils Slavíková, foto: Barbora Němcová

Mirka van Gils Slavíková je česká cukrářka, držitelka prestižního francouzského titulu Professeur en Sucre d'Art. V roce 2002 zvítězila ve Velké ceně Paříže v přípravě svatebního dortu Croquembouche. Úspěšnou kariéru zahájila v 80. letech minulého století v komunistickém Československu, ale brzy jí byla země příliš malá. Nejprve se přestěhovala do Jižní Afriky a později do Spojených států, kde provozovala populární cukrárnu. Dnes žije Mirka van Gils Slavíková v Holandsku a kromě pečení se objevuje také v různých televizních pořadech, píše knihy a učí. V současné době je jednou z porotkyň populární soutěže Peče celá země!

Foto: Barbora Němcová

Mirka van Gils Slavíková,  foto: Barbora Němcová
Při návštěvě Radio Prague International, kam paní Mirka dorazila s krabičkou nádherně vypadajících zákusků, na kterém si osazenstvo studia posléze pochutnalo, moderátorku Ruth Fraňkovou zajímalo, zda po více než čtyřech desetiletích pečení má stále ještě chuť dát si něco sladkého na zub.

"Samozřejmě, protože bez vášně pro sladké věci bych nemohla dělat svou profesi. To by nedávalo smysl. "

Takže i po celodenním pečení sladkostí si dopřejete sladké?

„Tady nejde o konzumaci produktu, ale o kreativitu, o vytváření nové chuti, chuťovou kombinaci. To je to, co se mi na tom líbí. Samozřejmě musím ochutnat to, co dělám, protože když vymýšlím recept, musím si být jistá, že se mi podařilo najít chuť, kterou mám na mysli. Po 40 letech v profesi mám to, co v mé hlavě nazývám chuťovou pamětí. Takže někdy dokážu vyrábět věci bez ochutnávky, protože vím, že to dohromady klapne. Pro mě je to dobrodružství a myslím si, že vytváření receptů je ve skutečnosti velmi umělecké dílo."

Foto: archiv Mirky van Gils Slavíkové
Je pravda, že jste se původně chtěla stát sklářem? Co vás přimělo změnit názor a místo toho se věnovat cukrářství?

"To je pravda a ve skutečnosti to byl můj otec, který mě přiměl změnit názor. Ve věku 15 let nemá mnoho dětí jasnou představu o své budoucnosti. Můj otec byl velmi pragmatický a realistický a chtěl, abych měla profesi, která mi zajistí stabilní příjem. Tak mi řekl: jdi do potravinářského průmyslu, protože lidé budou vždy potřebovat jíst. A protože jsi kreativní, dělej cukrařinu, protože tam můžeš využít svůj kreativní potenciál. Zpočátku jsem se na něj opravdu zlobila. “

Kdy jste si to začala užívat?

"Trvalo mi to rok. Jsem Kozoroh a říká se, že Kozorohové dělají věci buď velmi přesně, nebo nedělají vůbec nic. Tak jsem si řekla: Nemám jinou možnost a začala jsem se profesi hlouběji věnovat a ve starých cukrářských knihách z první republiky jsem objevila spoustu uměleckých dovedností. Tehdy mne to začalo bavit. A tehdy se zrodil sen jít do Francie a stát se nejlepší!“

Foto: archiv Mirky van Gils Slavíkové
Úspěšnou kariéru jste zahájila v polovině 80. let v tehdejším komunistickém Československu. Proč jste se rozhodla opustit zemi?

"Můj první úspěch přišel, když mi bylo 18 let. Byla to soutěž s názvem SOTMO, což byla moje první mezinárodní soutěž pro cukráře v Krakově a vyhrála jsem, i když jsem byla nejmladší kapitánkou týmu.

Úspěch přišel docela rychle, ale tehdy byly hranice uzavřené a já měla ten sen jít do Francie. Ale jak bych se tam mohla dostat, kdybych zůstala tady? Byla to logická volba.“

Proč jste si ze všech míst vybrala právě Jižní Afriku?

„Ve skutečnosti to nemělo nic společného s cukrovinkami. Když jsem byla dítě, můj otec pěstoval tropické rostliny. Měli jsme velký skleník a dokonce jsme pěstovali vlastní pomeranče a banány. Byla jsem vychovaná v těsné blízkosti přírody a dodnes k ní mám obrovský respekt. Takže jsem neměla jinou možnost. Kvůli přírodě jsem musela do Jižní Afriky.“

Jaké to bylo, začínat znovu od začátku?

Foto: archiv Mirky van Gils Slavíkové
"Když jsem s manželem a dcerou odlétali do Jižní Afriky, už jsem měla zajištěnou práci. Ale měla jsem jiný problém. Když jsme přistáli v Johannesburgu, jediné, čemu jsem rozuměla, bylo: „Johannesburg, dobré ráno.“ To bylo vše. Neuměla jsem ani slovo anglicky. Takže to byl můj začátek v Jižní Africe. “

Jaké pečivo jste pekla v Jižní Africe?

"Za prvé, musím říct, že kdekoli jsem se během svého života pohybovala, nejprve jsem se pokusila naučit, co dělají místní, a teprve potom jsem se snažila nabídnout české sladkosti. Jsem hrdá, že dodnes prodávají v Johannesburgu a Pretorii dezert nazvaný Srdce Prahy, což je vlastně to, čemu říkáme žloutkové věnečky nebo Pates a Choux. Takový jednoduchý dezert a stále se tam prodává!“

Poté jste se vrátila do České republiky, abyste se posléze přestěhovala do USA. Proč jste nezůstala doma?

"I v mém věku se stále učím nové věci. Žila jsem v Jižní Africe čtyři roky a vrátila jsem se, protože můj otec zemřel. Pokud ale jednou opustíte zemi na dobu delší než dva roky, máte uvnitř určité napětí, které vás vybízí k opětovnému putování. Cestování mi otevřelo celý svět. Uvědomila jsem si, že to není jen hranice mezi Českou republikou a Německem, ale že je toho k vidění mnohem víc. Rozhodnutí odejít z Československa do USA přišlo přirozeně, protože otec mých chlapců byl Čech žijící v Kalifornii. A můj starší syn se tam narodil.“

Zákusky pro Merkelovou i Jamese Bonda

Foto: archiv Mirky van Gils Slavíkové
Už jste byl zavedenou kuchařkou a cukrářkou, když jste se rozhodla pro další vzdělávání a získala jste nejvyšší cukrářský titul Professeur en Sucre d'Art. Proč jste se rozhodla pro další studium?

"Myslím, že nikdy není čas se přestat vzdělávat. Všechny profese se vyvíjejí a někdy velmi rychle. Pokud se přestanu učit, jak mohu být úspěšná a zůstat na vrcholu? Takže to bylo snadné rozhodnutí. A protože mám rád čokoládu, dávalo mi to dokonalý smysl. Bez ohledu na to, co lidé říkají, francouzské bonbóny jsou nejlepší na světě. A potřebovala jsem vědět proč. A dokonce i v mém věku se stále učím nové věci. Vždycky říkám, že jakmile se přestanete zlepšovat, je to vaše intelektuální smrt. “

Pekla jste pro mnoho slavných lidí, včetně německé kancléřky Angely Merkelové, bývalé ministryně zahraničí USA Condoleezy Riceové, herce Daniela Craiga. Když připravujete dezerty pro takové osobnosti, kde hledáte inspiraci?

Foto: archiv Mirky van Gils Slavíkové
"Jedním z mých vedlejších koníčků je psychologie. Chcete-li pro někoho vytvořit dokonalý recept, musíte vědět, kdo to je. U Condoleezy Riceové mi lidé říkali: nemusíte si s dezertem příliš lámat hlavu, vůbec nejí sladkosti. Ale četla jsem její biografii a zjistila jsem, že v jejím životě byl okamžik, když se rozhodovala mezi pianistkou nebo političkou. Vybrala si politiku, ale ve své duši zůstala pianistkou. Rozhodla jsem se tedy vyrobit velmi jemný tvarohový koláč a po večeři mi přišla potřást rukou a poděkovat, což pro mě byla velká čest. A lidé, kteří sklízeli talíře, mi pak řekli, že ho celý vyčistila. A já si pomyslela: Ano, to je ono!

To je největší čest, jaké se člověk může dočkat.

"Nejsem poctěná pouze chválou od vysoce postavených lidí. V sedmém nebi jsem pokaždé, když mi kdokoli dá najevo, že je spokojený s tím, co jsem udělala. To je perfektní.

Česko národem pekařů

V současné době jste jedním z porotců českého vydání britské show Peče celá země. Co si myslíte o českých účastnících, když je porovnáte s lidmi jinde?

Mirka van Gils Slavíková,  foto: David Brázda,  Wikimedia Commons,  CC BY-SA 4.0
"To je zajímavá otázka. Musím říci, že toto je první série, takže nikdo z nás nevěděl, co očekávat. Prvních 12 účastníků má můj největší respekt. Být před tolika kamerami a něco péct - to není vůbec snadné. Takže všichni uspěli, opravdu. Pokud porovnám naši českou verzi s Británií nebo Holandskem, mám pocit, že soutěžící nejsou tak kreativní, ale na druhé straně jsme národem improvizátorů, takže nemohu říci, že česká verze je horší než ostatní. Je to jiné."

Důvodem, proč se ptám, je, že jste v jednom rozhovoru řekla, že Češi jsou národem pekařů. Opravdu si myslíte, že máme zvláštní vztah k pečení?

„Rozhodně. Myslím, že to má hodně společného s historií, když byly některé věci nedostupné, takže jsme si je museli vytvořit sami. České matky mají tendenci péct mnohem více než například v Holandsku. Je to tak bohatá země, že je normální, že víkendy se tráví v restauracích. Stále tu máme tu vášeň pro rodinu, která sedí u jednoho stolu. A to je fantastické. Velmi příjemné je také to, že stále existuje mnoho lidí, kteří shromažďují recepty od svých babiček a prababiček. Stále je používají a předávají je svým synům a dcerám. To miluji."

Na závěr, co je tajemstvím vašeho úspěchu?

"Láska a vášeň. To se snažím učit mladé lidi. Když si vyberete svou profesi, musíte to dělat celým svým srdcem. Musíte si uvědomit, že vaše profese bude po celý život vaším partnerem a budete trávit mnohem více času se svou profesí než se svým partnerem. Pokud ji nemilujete a nemáte pro svou práci vášeň, je to bída. To si myslím. Musíš dát své profesi všechno a já to dělám celý život. Někdy jsem naštvaná a nejraději bych s prací sekla, ale nakonec stejně skončím v kuchyni. Když jsem smutná, peču, a když jsem šťastná, peču. Tak to je, pečení je můj celoživotní partner. “