Mnozí cizinci považují pomlázku za barbarský zvyk

Foto: Klára Stejskalová

Na malované kraslice nebo velikonoční zajíčky narazíme snad všude po Evropě. Pomlázka je česko-slovenskou raritou. A ne všichni cizinci mají pro tuto naši tradiční velikonoční zábavu pochopení.

Foto: Klára Stejskalová
Reportáže o českých velikonočních zvycích připravují pro posluchače Rádia Praha všechny jazykové redakce. Přijde-li na tradiční pomlázku, rozvine se vždy pestrá názorová debata.

„O tom prapodivném zvyku jakým je pomlázka jsem se dozvěděl víceméně v okamžiku, kdy jsem se začal učit česky a navázal kontakty s Čechy. Z pohledu zvenčí působí mlácení žen o Velikonocích poněkud rabiátsky, ale popravdě nevím, zda to je tak hrozné“, přidává svůj názor do debaty redaktor německé redakce Strahinja Bučan.

„Koneckonců manželka se každoročně pomlázky dožaduje, tak myslím, že české ženy na to tak přísně nekoukají a za nějaké násilí to nepovažuj, spíše to vnímají jako legraci. Ale pochopitelně na to existují různé názory.“

Právě takový má španělský překladatel Daniel Ordoňez. „Podle mne to je velmi divná tradice. Nezvykl jsem si na to ani po deseti letech života v Česku. Ve Španělsku by to lidé považovali za násilí na ženách.“ Podobně se k tomu staví i Pierre Meignan z francouzské redakce: “Ve Francii něco takového, že by muži měli povoleno jeden den v roce bít ženy, nemáme. Ale zároveň je to tradice, takže takto to snad můžeme akceptovat.“

A jak se s pomlázkou popasovala na vlastní kůži Loreta Vašková z ruské redakce? "Dokonce tak, že mi to připomnělo vyprávění babičky a dědečka, že i na Litvě něco takového v minulosti na venkově existovalo. A když jsem přijela do Česka, tak jsem ten zvyk pocítila na vlastní kůži. Po první zkušenosti jsme se všechny ženy a dívky pro příště už raději vybavily polštáři, protože naše okolí nám to s chutí předvedlo.“

Foto: Klára Stejskalová
Jan Velinger z anglické redakce má česko-kanadské kořeny. „V dětství jsme velikonoční zvyky udržovali i v Kanadě. Za barákem jsme měli les, takže jsme doma vždy nějakou pomlázku upletli. Bydleli jsme v Montrealu ovšem mimo českou komunitu, takže jsem mohl jít s pomlázkou pouze na mámu.“

S negativním názorem na tradiční velikonoční koledu se setkal až v devadesátých letech, kdy se přestěhoval do Čech. V té době v početné anglojazyčné komunitě vyšupování slečen a paní budilo často pohoršení. „Tím, že mám české kořeny, tak jsem se jim snažil vysvětlit, že to není tak, jak si to vysvětlují. A musím říct, že sám jsem nevěděl, že velikonoční rituál honěním dívek a paní kolem zahrady nekončí, že po koledě je zapotřebí ještě koledníka zchladit a polít vodou. To jsem do té doby vůbec netušil. A hned napoprvé mne to potkalo, takže jsem to zažil na vlastní kůži.“