Alespoň pojmenovat zločin

24-04-2001

Už šest let se vyšetřovatelé snaží dostat před soud bývalého komunistického funkcionáře Karla Hoffmana. Ten před 33 lety, ve chvíli, kdy do země vjížděly sovětské tanky, zastavil vysílání Československého rozhlasu, aby se k veřejnosti nedostaly oficiální informace odsuzující vstup vojsk Varšavské smlouvy. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, za případ Hoffman si zřejmě Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu připíše další čárku do kolonky neúspěchů.

Dnes šestasedmdesátiletý Karel Hoffman vedl v roce 1968 Ústřední správu spojů. Tím, že nařídil zastavit vysílání Československého rozhlasu na celém území, se postavil proti oficiálnímu československému stanovisku, které vstup vojsk odmítlo. Podle tehdy platných zákonů se tím dopustil vlastizrady. Vyšetřovatelé tvrdí, že českým soudům nabídli v tomto ohledu všechny možné důkazy. Soudy je však už několikrát odmítly s tím, že jim nestačí.

Letos v lednu došla trpělivost i místopředsedovi vlády a ministru spravedlnosti Pavlu Rychetskému. Ten dospěl k názoru, že vrchní soud, stejně jako před ním městský soud v Praze porušily zákon, a to ve prospěch obviněného. Rychetský proto podal stížnost Nejvyššímu soudu. Ale ani on neuspěl. Jaké důkazy vlastně soudům chybí? Nejvyšší soud minulý měsíc konstatoval, že předložené listinné důkazy nemají potřebnou technickou úroveň, případně nejsou ověřeny. Ve spise prý není jediný důkaz, že by Hoffman nechal vypnout vysílače ve spojení s cizí mocí. Jedině tak by se mohl dopustit vlastizrady. Soudu prostě nestačí jasný, nezpochybnitelný čin ve prospěch okupantů. Potřebuje mít zřejmě v rukou lejstro podepsané Brežněvem, ve kterém se provedení tohoto činu Hoffmanovi nařizuje. Náměstek ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret jen rezignovaně konstatuje, že všude tam, kde je žalobce, tam je i soudce. Problém ale tkví v tom, že kauza Hoffman toho soudce nemá.

Nejde ovšem jen o tuto kauzu. V souvislosti se sovětskou invazí v roce 1968 shromažďovali vyšetřovatelé v uplynulých letech důkazy pro obvinění několika desítek lidí z vlastizrady. Nakonec se jejich počet scvrkl na šest bývalých komunistických prominentů. Ani v jednom případě však nedošlo k hlavnímu líčení před soudem. Soudy všechna obvinění opětovně vracely k dalším došetřením. Zřejmě tedy, jak soudí Pavel Bret, už skutečně není vůle se tématem kolaborantů z osmašedesátého roku vůbec zabývat a právně se tak vypořádat s vlastizradou.

Pro mladou generaci je to vzdálená historie, ke které nic osobního necítí, pro část veřejnost se rok osmašedesátý scvrkl jen na souboj dvou komunistických klanů a zbytek, zdá se, má jiných starostí dost. Koneckonců, veřejnost si už zvykla na to, že příliš mnoho dobrých úmyslů dobrat se pravdy o bývalých zločinech zabloudilo v houštině nejrůznějších amnestií a promlčení. Někteří komentátoři vyslovili v této souvislosti pochybnosti o účelnosti soudit dnes vlastizrádce. Vina má být samozřejmě prokázána a potrestána. Ale nač posílat do vězení penzisty? Stačí už, že jména zrádců jsou navěky odsouzena k hanbě za roli v sovětské režii, při které prohráli vlastní život. Asi mají pravdu. Ale nepojmenovat zločin z právního hlediska vytváří přece jen nepěkný precedens.

24-04-2001