Bankrot národních socialistů

O pětadvaceti politických ministranách, které se loni neprobojovaly ve volbách do sněmovny, není většinou ani slechu, pokud zrovna nejsou v nějakém průšvihu. To se týká i České strany národně sociální, kdysi vlivné a ještě donedávna jedné z nejbohatších českých stran. Na národní socialisty totiž uvalil soud exekuci majetku. Jak uvádí Zdeněk Vališ, národním socialistům se prostě nepodařilo po listopadovém převratu usadit se v české politice, i když vyzkoušeli, co se dalo.

Legendární Jaroslav Hašek si ve svých humoreskách z národních socialistů s oblibou utahoval. Mimo jiné psal o "oné nešťastné straně prolezlé policejními fízly." Jenže to bylo ještě v dobách starého mocnářství. Čímž je zároveň řečeno, že národní socialisté jsou po sociálních demokratech členy druhé nejstarší české politické strany. Nicméně žádná jiná strana asi neprošla takovými peripetiemi a názorovými veletoči, přinejmenším v poválečném období, jako ta jejich. Nejprve se přejmenovala na Československou stranu socialistickou a věrně pak čtyřicet let sloužila režimu v rámci tzv. Národní fronty. Po listopadovém převratu se jeden čas zdálo, že její hvězda by mohla stoupat vzhůru.

Na rozdíl od lidovců, kteří měli rovněž národofrontovecké máslo na hlavě, však národní socialisté novou šanci nedokázali využít. V prvních svobodných volbách v roce 1990 strana beznadějně propadla. A tak se opět měnilo označení firmy. Nejprve přišla na svět Liberální strana národně sociální. Už samotný název ale vyvolal pobavení, když si pozorovatelé začali domýšlet, jaká ideologie je v něm asi skryta. Vzápětí ovšem následovala další metamorfóza. Národní socialisté se spojili s jinou neúspěšnou stranou, Svobodnými demokraty Jiřího Dienstbiera a vznikl tak kříženec s roztomilou zkratkou SD-LSNS. Manželství z rozumu, či spíše z nerozumu, nemohlo skončit jinak než divokým rozvodem, protože voliči o kočkopsa projevilo pramálo pochopení. Nikoho už ani nepřekvapilo, že se opět přelakovával vývěsný štít.

Pravda, název Česká strana národně sociální už znamenal pokorný návrat do dob rakouského mocnářství, ale ani příklon k tradici nedokázali voliči ocenit, takže v loňských volbách se straně neurodilo ani jedno procento hlasů. Jestli něčím dokázali národní socialisté v uplynulých třinácti letech zaujmout, pak zřejmě jedině svými poskoky takříkajíc od pangejtu k pangejtu. Jednou se definovali jako strana levého středu, pak zase pravého středu, jednou se hlásili k českému nacionalismu, jindy zase k modernímu evropanství. A ještě něčím mohli národní socialisté zaujmout. Ačkoli se strana nikdy neprobojovala ve volbách do sněmovny, přesto v ní měla ve dvou volebních obdobích zastoupení. Slavila totiž úspěch v kupčení s poslanci zvolenými za jiné strany. V polovině devadesátých let se národním socialistům dokonce podařilo vytvořit ve sněmovně vlastní poslanecký klub, když pro něj získali tři odrodilé republikány, dva poslance zkrachovalé moravské strany a jednoho občanského demokrata vyloučeného z Klausovy ODS za opilost.

Jaroslav Hašek tam někde na onom světě se určitě musel smíchy popadat za své objemné bříško a zřejmě se baví dál. Zato straničtí funkcionáři a poslední ctitelé národních socialistů jsou nuceni vypít si kalich hořkosti skutečně až do dna. Partaj, která po předchůdkyni z dob Rakouska-Uherska a první republiky zdědila desítky lukrativních nemovitostí a také výstavní palác v centru Prahy, ekonomicky zkolabovala a byla na ní uvalena exekuce. Před několika dny odvážela nákladní auta z jejího ústředí vše, kopírkami počínaje a židlemi konče. Důvodem je dluh, k němuž strana přišla nejen kvůli někdejšímu sňatku se zadluženými Svobodnými demokraty, ale i kvůli výdajům spojeným s přetahováním poslanců i kvůli loňské rozmařilé volební kampani. "Budeme žít dál pouze z vlastních členských příspěvků,"říká nový předseda strany Jaroslav Rovný.