Daňové hrátky

12-06-2001

Minulý čtvrtek byl pro občany České republiky Dnem daňové svobody. Od začátku roku pracovali teoreticky pouze na stát, od 7.června vydělávají opět teoreticky pro sebe. Šéf sociálních demokratů Vladimír Špidla označil Den daňové svobody za povrchní a líbivou demagogii. Mnozí politici a ekonomové na druhé straně připouštějí, že celková daňová zátěž je v Česku skutečně neúměrně vysoká. Jak uvádí Zdeněk Vališ, pro běžného občana je ale nejdůležitější vědět, na co vlastně používá stát vybrané daně.

Statistiky OECD hovoří o tom, že čeští občané odvádějí státu asi 41 procent výdělků. Podle pražského Liberálního institutu je to ještě o dvě procenta víc. Většina evropských zemí na tom ovšem není o moc lépe. Ve Švédsku, Norsku a Dánsku odvádějí občané ještě mnohem víc. Zastánci snížení daní to ale nepokládají za model vhodný pro Česko. Pro nás by mělo platit, že se musíme srovnávat se zeměmi Evropy v době vývoje, jaký odpovídá tomu našemu dnešnímu. Dnes přece potřebují všichni podnikatelé hodně peněz na to, aby mohli co nejvíce investovat. Vysoké daně jejich aktivity omezují. A ani výhled do nejbližších let není příliš povzbuzující.

S velkou pravděpodobností ke snížení celkové daňové zátěže nedojde, i když by zároveň nemělo docházet k jejímu zvyšování. Vše prý bude záležet na vývoji ekonomiky. Někteří liberálové v minulých dnech s varovně vztyčeným prstem připomněli, že třeba v roce 1912 bychom Den daňové svobody slavili už v únoru, zatímco loni to bylo 6. června, letos zase o den později. Posuny termínu jsou bezesporu důkazem toho, kolik stojí občany péče státu, o níž často ani nestojí. Ukazují, jak úředníci pronikají do soukromí občanů a řeší za ně problémy, jež by možná ani nevznikly, kdyby byrokracie nebyla tak přebujelá.

Na druhé straně takový výklad může skutečně v něčem dát za pravdu Vladimíru Špidlovi, když hovoří o líbivé demagogii. V celkové daňové zátěži například zaujímají význačné místo zdravotní a sociální pojištění, které v roce 1912 neexistovaly. A je těžké brojit proti vysokým daním, když průzkumy ukazují, že většina občanů je ochotna za různé sociální jistoty a bezplatné služby od státu platit vyšší daně, než aby si je hradila sama. S touto psychologickou zátěží zděděnou z minulosti se v uplynulých jedenácti letech nedokázala vypořádat ráznými a zásadními kroky žádná česká vláda. Je proto otázkou, jak velkou část občanů mohou oslovit strany, které půjdou do voleb s heslem o snižování daní.

Zdá se spíše, že použít daňového poplatníka jako politickou zbraň je nejvýhodnější tehdy, pokud někdo občanovi předhodí myšlenku, že peníze z jeho daní jsou zneužívány. Pak občan ochotně sevře ruku v pěst. Ostatně sociální demokracie s tím už má své praktické zkušenosti z minulých voleb, kdy jako strašáka využívala třeba bankovní sektor, v němž mizely peníze daňových poplatníků. Ponechme stranou, že tutéž taktiku určitě využijí ostatní strany v příštích volbách proti sociální demokracii. To jsou ale jen politické hrátky. Především by se měl občan dozvědět, co se změnilo k lepšímu poté, co byly vládami z jeho daní poskytnuty různé dotace a záruky, co se sanovaly nejrůznější černé díry. Právě tady by měla být největší kontrola a přesné měření výsledků. Kupodivu, tohle žádný politik nepožaduje, i když by to mohla být nejefektivnější cesta k následnému snižování daňové zátěže.

12-06-2001