Francouzský model

Krajské volby potvrdily fakt, že v zemi se stabilizovaly čtyři politické bloky. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, teprve při sestavování povolebních koalic se ukáže, nakolik k sobě najdou cestu přirození spojenci.

Politická scéna v českých zemích prý začíná stále více připomínat tu francouzskou, kde rovněž existují dva dvojbloky pravého a levého středu. Takové srovnání ovšem silně pokulhává. Do čistě pravolevého modelu by bylo možné zařadit bez výhrad pouze Klausovu ODS a Zemanovu sociální demokracii. Další dva subjekty už ale tuto vizi poněkud zpochybňují. Čtyřkoalice je všeobecně řazena k pravici a jako pravicová síla se rovněž prezentuje. Jenže čtyřkoalice je především hodně pragmatickým spojenectvím Unie svobody a lidovců. Zbývající dvě malé strany byly přibrány spíše do počtu. A právě lidovci jsou takovou Achillovou patou celého uskupení. Pozorovatelé se vesměs shodují v názoru, že pro křesťanské demokraty by přirozenějším partnerem měla být spíše sociální demokracie. Přitom po krajských volbách akcie lidovců ve čtyřkoalici ještě vzrostly. Z větší části než Unie svobody se totiž podíleli na výborném výsledku, kterého seskupení dosáhlo. Dá se předpokládat, že lidovci si nyní budou oprávněně nárokovat ve čtyřkoalici vůdčí postavení. Zda a jak se to projeví při jednáních s jinými stranami o sestavení a následně v činnosti krajských vlád, ukáže až budoucnost.

Na levé straně spektra je zase vše zkomplikováno jiným způsobem. Na první pohled je situace skutečně srovnatelná s Francií. Stejně jako v zemi Galského kohouta zde stojí socialisté a komunisté. Zásadní rozdíl je v tom, že francouzští komunisté, i přes svou stalinskou minulost, nebyli nikdy monopolní vládnoucí silou a svou pozici si museli vždy vydobýt v demokratické soutěži. Spoluprací s nimi si žádná demokratická strana příliš neposkvrní svůj štít. Čeští komunisté jsou přirozeně v úplně jiné pozici, navíc když se odmítají od minulosti jasně distancovat. Sami sociální demokraté si na svém sjezdu před pěti lety přísně zakázali spolupráci s komunisty. Problém je v tom, že jde o legální politickou stranu, která má své zastoupení v parlamentu a která v krajských volbách dokonce předstihla sociální demokracii. Existuje tady prostě reálná síla, podložená hlasy voličů, plnoprávných občanů. Optimistické prognózy ze začátku devadesátých let, že totiž komunisté přirozenou biologickou cestou postupně zmizí ze scény, se nenaplnily.

Co tedy s tím? Na to jsou v podstatě dva názory. Podle většinového by měli komunisté zůstat dál v izolaci. Malá část politiků a pozorovatelů naopak tvrdí, že by se nic nestalo, kdyby v některém z krajů dostali funkce a museli se tak potkat s reálnou odpovědností. Sestavování krajských koalic bude tudíž leckde dosti obtížné. Na druhé straně půjde o to, zda převládne model utužení oněch nepřirozených koalic a spojenectví, jaké jsou známy z komunální úrovně. Anebo zda strany v krajích dají přednost programové spřízněnosti před pravolevými slepenci a vyšlou tím i jasný signál na celostátní úroveň, k opoziční smlouvě mezi ODS a sociální demokracií. Otázkou je, jak toho dosáhnout, když ta česká realita má tak daleko k francouzské.