Hra s nejasným výsledkem

18-01-2001

Krize kolem České televize by podle pozorovatelů mohla vést ke změně české politické scény. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, nad dalším vývojem se ještě vznáší řada otazníků.

Jakkoli někteří pozorovatelé tvrdí, že vše zůstalo při starém, spor o Českou televizi očividně sblížil vládní sociální demokracii a opoziční čtyřkoalici. Na druhé straně pomyslné barikády se v tomto případě vytvořil blok Klausových občanských demokratů a komunistů. Sarkasticky spekulovat nad tímto zvláštním spojenectvím by ovšem nebylo korektní. Zato posun prvně jmenovaných je vnímán jako významný signál. Komentátor deníku Právo dokonce nadhodil myšlenku, že v průběhu televizní krize proběhla jakási generální zkouška na změnu české politické mapy. A autor klade otázku, zda po revoluci v televizi nenastal čas také na revoluci ve sněmovně. Podobným směrem se ubírají úvahy i jiných pozorovatelů. Zběžný pohled na českou scénu naznačuje, že karty by skutečně mohly být rozdány k nové hře.

Smluvněopoziční ODS televizní spor oslabil. Smluvněopoziční sociální demokraté si naopak mírně vylepšili svůj image. A čtyřkoalice se po posledních událostech nese ještě suverénněji na vlně euforie z výrazného úspěchu v podzimních volbách do Senátu a krajů. S novým trumfem ale vstoupila do hry především strana rudé růže. V průběhu televizní krize se řízení v sociální demokracii už de facto chopil tandem Špidla - Gross, který by měl stranu oficiálně převzít až po odchodu Miloše Zemana na dubnovém sjezdu. A na tomto konstatování nic moc nemění ani prásknutí bičem, kterým ještě Miloš Zeman usměrnil svou stranu při hlasování o novele televizního zákona. To, že budoucí vládcové Lidového domu pro tuto chvíli pouze takticky ustoupili, je více než patrné. Opatrné námluvy socialistů vyvolali ve čtyřkoalici, zejména u Unie svobody, poměrně příznivou reakci. Zazněly hlasy, že se možná jedná o průlom, který by mohl přiblížit vzájemnou spolupráci.

V této souvislosti by se dalo připomenout, že to byl Miloš Zeman, který před volbami 1998 prosadil v sociální demokracii představu, že jejím hlavním nepřítelem je Unie svobody. Na druhé straně, pravda, to byl zase tehdejší šéf unie Jan Ruml, který o pár týdnů později rezolutně odmítl nabídku sociální demokracie na vstup do vlády, čímž v podstatě vehnal socialisty do náruče Klausovy ODS.

Dnes vypadá situace jinak. Oba zavilí osobní nepřátelé by už neměli stát možné spolupráci v cestě. Zeman končí a Ruml byl odklizen do Senátu. A budoucí sociálnědemokratický tandem se ani netají svým názorem, že programově je oběma mužům bližší čtyřkoalice než ODS. Jenže v tom je právě jádro pudla. Určitou programovou spřízněnost lze jistě nalézt mezi sociálními a křesťanskými demokraty. Daleko obtížněji by se ale hledala už s liberálním fundamentalismem mnohých unionistů, nemluvě o krajních konzervativcích ze dvou malých stran čtyřkoalice. Dá se očekávat, že Klausova strana dá socialistům v příštích měsících pěkně zostra najevo, že u vlády je drží pouze opoziční smlouva, ve které se zavázali k jasně definovanému chování. A pak teprve dojde na lámání chleba. Jak se totiž v takovém případě zachová čtyřkoalice, je ve hvězdách. Na otázku, zda vládu v takovém případě podpoří, odpovídají představitelé čtyřkoalice většinou vyhýbavě až záporně.

Logika politiky bývá neúprosná. I takový místopředseda Unie svobody Vladimír Mlynář, jinak stoupenec případné koalice se sociální demokracií, musel uznat, že čtyřkoalice je programově blíže Klausovi. Čímž vlastně ale řekl, že vidina pokořeného Klause a ODS je sice sladká a pro mnohé lákavá, ale může mít zkrátka své limity.

18-01-2001