Iluzorní milníky

26-02-2002

Přesně před deseti lety, 27. února 1992, byla uzavřena smlouva mezi Československem a Německem o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Smlouvy byla označována za milník na cestě k česko-německému usmíření. Od té doby se ale, jak uvádí Zdeněk Vališ, volá stále po dalším milníku.

Smlouva v jistém smyslu normalizovala československo-německé vztahy po pádu komunismu. Třeba tím, že vytvořila běžné mezistátní struktury. V tomto ohledu byla jistě milníkem. Na druhé straně se vyhnula všem tématům, o kterých se v té době už bouřlivě diskutovalo. Nenabídla řešení konfliktních otázek a přispěla tak spíše k vystupňovanému vzrušení. Brzy se proto zřetelně ukázalo, že na cestě k lepší budoucnosti bude třeba postavit nový milník.

Jenže když byla před pěti lety podepsána česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji, rozhořely se opět vášně. Klíčovou formulaci deklarace o tom, že obě smluvní strany nebudou vzájemné vztahy zatěžovat otázkami z minulosti zrelativizoval hned po podpisu kancléř Helmut Kohl slovy, že majetková otázka zůstává přirozeně otevřena. Kohlův sociálnědemokratický nástupce Gerhard Schröder sice tyto verbální hrátky ukončil, ale za nějaký skutečný česko-německý milník nelze považovat ani deklaraci. Vytvoření společného diskusního fóra připomíná spíše neustálé alibistické odkopávání míče z hrací plochy do autu. Nelze se tomu ovšem divit, když na hřišti není ani soudce, ani neexistují žádná pravidla hry, respektive, když pravidla si vytváří každá strana sama, podle toho, jak se jí to hodí.

Jedni volají Zrušte Benešovy dekrety, jinak nemáte co dělat v Evropské unii. Odnaproti se ozývá, že Dekrety jsou a zůstanou součástí českého právního řádu, tak jako podobné poválečné zákony o konfiskaci nepřátelského majetku zůstaly součástí právního řádu jiných zemí Evropské unie. Obratem je připomínáno, že Kolektivní vina a trest jsou nepřípustné. Následuje stereotypní odpověď, že Kdyby nebylo Hitlera, nebyly by ani Benešovy dekrety. Tohle není dialog. To jsou dva rovnoběžné monology, které se neprotínají ani v nekonečnu. Co s tím? Volání po nějakých dalších milnicích v česko-německých vztazích, které by uspokojily obě strany, se ukázalo jako iluzorní a kontraproduktivní.

Naivní představy o tom, že zátěž minulosti mohou vyřešit nějaké omluvy a podobná gesta, zastávají snad už jen nenapravitelní idealisté. Snaha soudit historii politicky je ošemetná, nejen proto, že s odstupem času nejsme schopni plně porozumět jejím aktérům. Přímo hazardní je pak vnášet minulostní kartu do domácích politických hrátek, což platí pro obě strany. Nikdo dnes neumí odhadnout, nakolik by se takové počínání mohlo stát i celoevropským a za určitých okolností třeba euroatlantickým problémem. Překonat bariéry a blokace, které v myslích lidí vytvořila historie, může jen čas. Politické reprezentace by měly raději rozšiřovat pragmatické základy partnerské spolupráce a zabývat se aktuální bruselskou politikou. Jinak o sobě podávají nelichotivou výpověď, že ten, kdo má minulost jako program, nemá co pozitivního nabídnout budoucnosti.

26-02-2002