Jsou lidská práva univerzální?

Jak už jsme informovali, odvolací soud vyměřil podnikateli Michalu Zítkovi tři roky vězení podmíněně a dvoumilionovou pokutu za to, že loni vydal českou verzi Hitlerova Mein Kampfu. Jak uvádí Zdeněk Vališ, hlasy upozorňující na absurditu tohoto procesu jednoznačně převažují.

Ti, co odsouzení Zítka schvalují, tvrdí, že urazil všechny ty živé a mrtvé, co se postavili nacismu a zároveň obohatil knihovny všech dnešních neonacistů. Jen tak mimochodem, když nakladatel Michal Zítko uvedl loni na trh zpočátku asi sedm tisíc kusů Hitlerovy knihy Mein Kampf, byl náklad během tří dnů rozprodán, takže v souladu se zákonem nabídky a poptávky putovalo na trh dalších několik tisíc výtisků. Velký zájem se ovšem dal očekávat, protože knize udělali obrovskou reklamu ještě před jejím vydáním právě sami odpůrci tohoto vydavatelského počinu, když v médiích spustili poplach a požadovali zákaz knihy.

Na rozdíl od loňského prosince, kdy soud Zítkovi poprvé vyměřil tříletý trest a kdy reakce novinářů na celou kauzu byla velice opatrná, dnes už pozorovatelé hodnotí proces jako absurdní. Sám nakladatel říká, že knihu vydal jako historický dokument a přirozeně chtěl dosáhnout zisku. Zákaz považuje za nedemokratický krok a své trestní stíhání za politický proces.

Ponechme stranou, že Mein Kampf je volně přístupný na internetu a že v Česku se bez problémů mohou vydávat třeba Komunistický manifest, Protokoly siónských mudrců a jiná díla šířící ideologii směřující k potlačení občanských práv. Ponechme stranou, že lidé, kteří skutečně poškozovali a poškozují lidská a občanská práva, zůstávají většinou beztrestní. A ponechme stranou, že onu Hitlerovu slátaninu dočte do konce opravdu jen málokdo. Ostatně jak ukázal už Norimberský proces, až na prokazatelného primitiva Julia Streichera nepřelouskal Mein Kampf ani jeden ze souzených nacistických pohlavárů.

Podstatné je, že státní moc sama definuje, jaké slovo je špatné a hnusné, a rozhoduje o tom, že toto slovo si český občan nesmí přečíst, kdyby náhodou o to projevil zájem. Trestným činem už je samotné slovo. Nikoliv teprve snaha uvést toto slovo do života. Pravda, státní moc připouští, že slovo je možné si přečíst, ale jen tehdy, když se občanu dostane náležitého vysvětlení, jak ho má číst. V Deklaraci lidských práv OSN se přitom říká, že "každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice."

Česká republika se také zavázala dodržovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Paragrafy 260 a 261 českého trestního zákona, nadepsané podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů, však dovolují stíhat občany za jejich názory, a jsou proto v rozporu se základním kamenem ústavního pořádku tohoto státu. Jestliže ale tvrdíme, že lidská práva jsou univerzální a nedělitelná, není možné, aby byla rozdílná ve Spojených státech a v Evropě. Více než dvě stě let starý první dodatek Ústavy Spojených států totiž zakázal Kongresu vydávat zákony omezující svobodu slova a tisku. Opírat se o výčet těch zemí Evropské unie, kde si svobodu slova vykládají stejně jako v Česku, je přinejmenším falešné.