Naši furianti

03-04-2001

Jen vnímavější posluchač či čtenář zaznamenal minulý týden, že Česko si bude muset ještě nějaký čas počkat na dosti podstatnou změnu hlavního zákona země - Ústavy. V uplynulých dvou letech přitom přípravy na změnu Ústavy z dílny ODS a sociální demokracie vzrušovaly celou politickou scénu i komentátory. Ale blíže už k tomu poznámka Zdeňka Vališe.

Náhodný pozorovatel mohl ještě před pár měsíci nabýt dojmu, že v Česku je ohrožena samotná podstata demokracie, a to zásluhou arogantní snahy dvou nejsilnějších stran o zmrzačení Ústavy, které by mělo zabezpečit jejich dlouhodobou hegemonii. ODS a sociální demokracie podobná nařčení rezolutně odmítaly. Cílem prý není nic menšího než vytvoření stabilního politického systému. Ústava z roku 1992 byla těsně před rozdělením Československa šita horkou jehlou a obsahuje řadu formálních i systémových chyb. Například způsob jmenování vlády prezidentem. Dosud je zcela na libovůli hlavy státu, koho po volbách pověří sestavením nového kabinetu. Napříště by tedy měla být prezidentovi dána ústavou povinnost, aby vyjednáváním o nové vládě pověřil předsedu vítězné strany.

Nově by také měly být vymezeny pravomoci vlády, která podala demisi, ale stále ještě úřaduje, případně vlády, která ještě nezískala důvěru sněmovny. V živé paměti je přece závěr roku 1997, kdy země měla najednou dva premiéry a na základě platné ústavy nebylo možné zjistit, zde ještě úřaduje Klaus nebo už Tošovský. Obě nejsilnější strany se také shodly na další ústavní novince, totiž na povinnosti prezidenta rozpustit sněmovnu, pokud se na tom shodli poslanci třípětinovou většinou. Rovněž v tomto případě měly na paměti zkušenost z roku 1998, kdy bylo de facto nutné ústavu obejít, aby se vůbec mohly konat mimořádné volby. Faktem je, že ODS a sociální demokracie své návrhy s ostatními politickými stranami neprojednaly. Vystupovaly v tomto směru skutečně z pozic hegemonů.

Faktem ale také je, že ostatní politici a s nimi i většina politologů a komentátorů zaujali pozici druhého extrému. Šmahem všechny návrhy na změny odmítli a odpor vůči nim prezentovali jako jakýsi boj dobra se zlem. Černobílé vidění ovšem, jak známo, zamlžuje zrak i zdravý rozum. A když se k tomu přidá ještě další choroba českých politiků - trucovitost, výsledek se dostaví v podobě klasického úsloví o vylití vaničky i s ditětem. Onu trucovitost projevil minulý týden Senát, když návrh novely zamítl. Přitom mnozí senátoři ze čtyřkoaličního bloku, který má v Senátu většinu, sami přiznali, že za normálních okolností by řada změn z dílny ODS a ČSSD musela projít bez mrknutí oka. Jenže okolnosti nebyly normální v tom, že Ústava se stala příliš viditelným symbolem odporu proti smluvnímu partnerství sociálních a občanských demokratů , než aby na tomto poli byla možná dohoda. Odpůrci smluvního partnerství vynaložili v uplynulých dvou letech příliš mnoho energie na boj proti ústavním změnám, jakkoli racionálním, že sebemenší ústupek by pro ně znamenal ztrátu tváře a usvědčení z licoměrnosti. Každopádně čeští furianti vystupovali v kauze Ústava na obou stranách. Zřejmě to všem aktérům došlo. Proto také zamítnutí novely nedoprovázel ani smutek, ani jásot, že Ústava a demokracie jsou zachráněny.

03-04-2001