Nejsme jiní

Evropská unie se už shodla, jak bude omezovat české pracovníky a firmy, až jejich země vstoupí do unie. Politikům a veřejnosti se samozřejmě takový postoj vůbec nelíbí. Možná by ale neuškodilo, jak uvádí Zdeněk Vališ, obrátit na chvilku pozornost od Evropy domů.

Nebudeme objevovat Ameriku, když přijmeme jako fakt, že cizinci nejsou vítáni na pracovním trhu ani v Česku. A není to jen kvůli tomu, že jejich přítomnost údajně vyvolává vysokou nezaměstnanost v některých regionech a tlačí dolů mzdy. Tato výtka je samozřejmě do jisté míry oprávněná. Načerno pracuje v Česku podle střízlivých odhadů asi sto tisíc cizinců. V některých odvětvích se proto českému zaměstnanci nevyplatí protestovat proti malému platu. Zaměstnavatel si prostě na černém trhu najde třeba ukrajinskou náhradu.

Naproti tomu lze namítnout, že v řadě podniků textilního průmyslu nebo ve stavebnictví by se bez zahraničních dělníků už neobešli. Marně jejich náboroví pracovníci obcházeli úřady práce, marně dávali do tisku inzeráty. Češi prostě o některé práce za příslušnou mzdu už nestojí a raději pobírají dávky v nezaměstnanosti. To, že se na cizince, kteří by chtěli v Česku pracovat, dívají mnozí s podezřením až s nevolí, má ale také jiné příčiny.

Kromě xenofobních nálad části populace, jaké existují i všude jinde v západní Evropě, lze tyto příčiny najít především v chybách ze začátku devadesátých let. Zcela správné otevření hranic pro volný pohyb osob nebylo totiž doprovázeno opatřeními, která by omezila možnost spojit cesty za prací s úplně jinými aktivitami. Živnostenský zákon a pravidla pro pobyt cizinců umožnily, aby vedle lidí hledajících práci zaplavily zemi nejrůznější existence, jaké si běžný občan raději drží daleko od těla.

Velice jednoduché je založit veřejnou obchodní společnost, na ni nabalit třeba několik desítek fiktivních příbuzných, a místo stavebních prací se zabývat třeba prodejem drog, kuplířstvím, převáděním lidí do západní Evropy nebo vydíráním. Podle policistů ale také zhruba devět z deseti zadržených dealerů drog jsou žadatelé o azyl a měli by se tudíž nacházet v některém z uprchlických táborů. Obdobné poznatky mají i policisté zabývající se krádežemi, přepadáním a jinými kriminálními delikty. Právě chyby státní politiky mají zřejmě velký podíl na postupném formování negativního vztahu k cizincům v uplynulých letech.

Takže i ty, kteří pak přicházejí skutečně za prací a byli by přínosem pro Česko, hází část veřejnosti do jednoho pytle s nežádoucími elementy. Státní politika ovšem vykazuje také rysy jisté schizofrenie. Na jedné straně liberální živnostenský zákon umožňuje cizincům bez větších problémů podnikat, na straně druhé sehnat pracovní povolení v Česku bývá pro cizince velmi obtížné. A schizofrenní je rovněž postoj odborů. V souvislosti s údajnou konkurencí cizinců bijí na poplach a zároveň ostře kritizují své sesterské organizace v Německu a Rakousku za to, že lobbují za dlouholetý zákaz pracovních aktivit Čechů ve svých zemích. Přitom postoje části veřejnosti v obou sousedních státech Evropské unie v podstatě odrážejí podobné obavy vůči cizincům, jaké chovají Češi. A tamní politici musí na takové nálady citlivě reagovat. V posledních dnech ale na české straně zazněly ještě podivnější tóny. Není prý vyloučeno, že po vstupu země do Evropské unie by rovněž Česko mohlo zavést na přechodnou dobu zákaz volného pohybu pracovních sil, a to vůči ostatním nově přijatým zemím. Že by se někteří čeští politici děsili přílivu laciných pracovníků například z Polska?