Občané žijí v nejistotě

07-03-2002

Současná předvolební scéna se vyznačuje jednou zvláštností. Zatímco před posledními volbami se strany předháněly v silných slovech o tom, s kým do vlády nikdy nevstoupí, teď jsme svědky opačného extrému. Všichni zdůrazňují, že v budoucí vládě může zasednout každý s každým. Jak soudí Zdeněk Vališ, voliči už ztrácejí přehled, jakou vládu si vlastně pro příští čtyři roky zvolí, což může nakonec vést k tomu, že se ještě více rozšíří řady nevoličů.

Před čtyřmi roky byl koaliční potenciál stran minimální. Unie svobody nemohla jít do koalice s ODS. Vždyť vznikla pár měsíců před volbami na truc Klausově straně. Na druhé straně si unie zakázala jakoukoliv spolupráci se sociálními demokraty. Pro ODS byli zcela nepřijatelní jak unionisté, tak lidovci. Vždyť to byli všichni spiklenci a zrádci, kteří způsobili pád Klausovy vlády koncem roku 1997. ODS zároveň mobilizovala veřejnost proti sociálním demokratům s tím, že levice by vrátila poměry div že ne před listopad 1989.

Sociální demokraté dštili oheň a síru na ODS, protože podle nich prý Klausova vláda nechala za sebou spálenou a vytunelovanou zemi. Ještě nenávistnější slova ale adresovali Unii svobody. Lidovci, věrni své tradici, nikoho si příliš nerozházet sice do války silných slov otevřeně nevstupovali, ale tehdejší místopředseda Jan Kasal si přesto neodpustil jedovatou poznámku, že v případě vítězství sociální demokracie raději emigruje. Jak všechno dopadlo, je známo. Kasal neemigroval a dnes si naopak pochvaluje, že opoziční smlouva mezi sociálními a občanskými demokraty přinesla něco pozitivního, tedy odblokování všech možných koalic.

Průzkumy ukazují, že i po rozpadu čtyřkoalice a její přeměně na dvoukoalici zůstávají na politické scéně tři hlavní subjekty, a že síly jsou v podstatě vyrovnané. Podle slov Václava Klause to jsou tři vrcholy trojúhelníku a všechny tři spojnice jsou v tuto chvíli možné. Nikdo se také ani slůvkem neodváží naznačit, komu z možných partnerů by dával jednoznačně přednost nebo dokonce, že by s někým do vlády nešel, i když každému je jasné, kam srdce toho či onoho politika táhne víc. Minulé volby prostě politiky poučily, že nikdy nemají, pokud jde o koaliční partnery, říkat nikdy.

V tomto ohledu se lze radovat z toho, že české poměry se už přiblížily tradičnímu demokratickému světu, kde je obvyklé, že demokratické strany jsou schopné spolu nejen komunikovat, ale i sestavit vládu. Má to ale háček. Oč více se mluví o tom, kdo s kým by mohl vládnout, o to méně jsou politici ochotni zamýšlet se nad smysluplným průnikem programů jednotlivých stran. A je nad čím se zamýšlet.

Každá koalice samozřejmě znamená slevit z volebního programu. Jde o to, jak velké budou ústupky. Ve velké politické hře jsou přitom tak velká témata jako důchodová a daňová reforma, rozbujelé mandatorní výdaje státního rozpočtu, státní dotace, ale třeba i ožehavé finanční otázky školství a zdravotnictví. Není přitom tajemstvím, že představy jednotlivých stran o řešení problémů jsou až diametrálně odlišné. Čím se ale má řídit občan při svém rozhodování u volební urny, když nemá žádnou představu o tom, jaké vládě vlastně pomáhá na svět? Tady nepomůže ani praxe uplatňovaná mnohými v minulosti volit takzvaně menší zlo nebo takzvaně proti někomu. Má proto vůbec cenu chodit k volbám? Kolik občanů si na tuto otázku odpoví záporně, se dozvíme v polovině června.

07-03-2002