Partnerem už není stát

16-05-2002

Zaměstnanci veřejné správy a služeb měli při posledních výplatách pocítit zvýšení platů o jedenáct procent. Nyní se ale z mnoha míst ozývají nespokojené hlasy. Stěžují si především některé školy a někde už dokonce uvažují o stávce. Jak uvádí Zdeněk Vališ, tentokrát možná pláčí kantoři na nesprávném hrobě.

Ponechme v tuto chvíli stranou všeobecně známý fakt, že platy učitelů všech stupňů jsou v Česku ostudně nízké. Ale totéž platí třeba pro zdravotnictví. Je to otázka celospolečenských priorit, záležitost systémově politická. Současné učitelské problémy jsou o něčem jiném. Skoro to vypadá, jako by se někdo rozhodl vyzkoušet učitele ze znalosti zákona o zachování hmoty. Slibované peníze na zvýšení jejich platů byly prý uvolněny a odeslány. Proč by vláda v tomto ohledu lhala? Problém je v tom, že k mnohým učitelům nedorazily, respektive nedorazily v plné výši. Rozčílení kantoři teď bombardují ministerstvo školství svými stížnostmi a úředníci ministerstva analyzují, kde se stala chyba.

Vedení resortu tvrdí, že peníze přesně rozpočítalo jednotlivým krajům podle údajů, které od nich dostalo. Zajímavé na celé záležitosti je, že problém s penězi se netýká všech škol, dokonce ani ne většiny z nich. A právě to může vyvolávat různé dohady. Máslo na hlavě tedy může mít třeba sám ředitel školy, kterému v ní zůstalo víc učitelů, než by odpovídalo tabulkovému počtu žáků. To je dosti rozšířený jev: peněz, které do školy přicházejí úměrně s počtem žáků, ubývá, ale zaměstnanců ne. Na problému se ovšem mohly podepsat rovněž samotné kraje, kde dochází k přerozdělování peněz z centra.

Některým bouřícím se kantorům a ředitelům škol možná ještě nedošlo, že ministerstvo školství už pro ně není partnerem. Od loňského roku v rámci reformy veřejné správy přešly školy pod kraje a obce. Jenže zvyk je, jak známo, železná košile. A tak se hromosvodem hněvu učitelů stále stává Praha. Na druhé straně může být pro leckoho docela lákavé převést celý problém do ještě jiné roviny. Jako třeba zda reforma veřejné správy nebyla příliš uspěchaná, zda sociálnědemokratické vládě nešlo spíše o reformu za každou cenu, zda odvolávání se na Evropskou unii nesloužilo jako zástěrka, jenom proto, že vláda měla decentralizaci v programu. Leckdo třeba připomene, že nejvíce otázek se hromadilo právě kolem školství. A nevypovídal cosi nepříliš lichotivého o důvěře v krajskou samosprávu samotný fakt, že pro mnohé ředitele škol bylo téměř věcí cti bojovat za to, aby škola zůstala pod Prahou? Jenže také je možné, že současné tahanice o zvýšené platy vznikly paradoxně díky tomu, že kraje rozdělily peníze spravedlivěji, než tomu bývalo dříve.

V uplynulých letech rozdělovaly školám peníze z centra okresní školské úřady a kantoři uznávají, že rozdíly ve výši platů mezi okresy byly obrovské. Poté, co školy přešly pod kraje, vznikl samozřejmě jednotný systém rozdělování peněz pro mnohem větší územní celek. Výsledkem může být, že těm školám, které patřily pod "škudlivé" či "diskriminované" okresy, přišlo letos víc peněz, než na jaké byly zvyklé. Ředitelé škol proto mohly učitelům zvýšit zároveň nejen základní platy, ale i osobní ohodnocení, takže kantorům třeba vzrostly celkově platy i o dvacet procent. Jinde, kde se v minulosti takříkajíc namlsali, což může znít hodně cynicky, bylo celkové zvýšení platů nižší, než si učitelé představovali. A tam se kantoři přirozeně bouří. Pokud ale půjdou do stávky, musí počítat s tím, že většina škol se k nim nepřipojí.

16-05-2002