Plynový handl

Zatímco sociálnědemokratická vláda nyní řeší zapeklitý problém, jak zalátat díru v loňském státním rozpočtu a snaží se hledat dodatečné příjmy způsobem připomínajícím sázkaře v loterii, příští vláda by mohla doplnit věčně prázdnou státní kasu ne o stamilióny a přímo miliardy korun, které takříkajíc leží už dnes na ulici, či spíše vznášejí se uchopitelně ve vzduchu. Více už prozradí Zdeněk Vališ.

Nenajde se moc příkladů, kdy by bylo možné označit Česko za premianta. Navíc v oblasti, kde by to široká veřejnost nečekala. Nevyvratitelným faktem ale je, že Česku se podařilo od roku 1990 omezit emise oxidu uhličitého a dalších škodlivin do ovzduší o 30 procent, což mezi průmyslovými zeměmi Evropy nemá obdoby. Podepsal se na tom, pravda, velkou měrou útlum produkce těžkého průmyslu z první poloviny devadesátých let. Jenže snižování škodlivých emisí pokračovalo i v dalších letech a ani dnes se nezastavilo. Nikdo už nepochybuje o tom, že na příznivém trendu se stále více podepisuje rostoucí efektivita průmyslu a využívání ekologicky šetrnějších technologií. V zájmu objektivity je nutné rovněž uvést, že nemalé prostředky vložila do ochrany ovzduší už vláda Václava Klause, kterou mnozí, i když částečně právem, stále vnímají jako ekologického barbara nejhrubšího zrna. A to Klausova vláda vůbec netušila, že jednou bude možné relativně čistší ovzduší výhodně zpeněžit.

Možnost k tomu dává Protokol z Kjóta, kterým se vyspělé země zavázaly, že sníží do roku 2012 emise o zhruba pět procent oproti roku 1999. Česko jich nyní vypouští do ovzduší o 18 procent méně, než stanoví mezinárodní dohoda, takže lze "ušetřenou" českou kvótu prodat zemím, kterým se limity nedaří plnit. Kupující země si toto množství odečte od svého podílu znečišťování a papírově tak může dostát mezinárodním závazkům. Dokonce už je známa i cena. Hodnota jedné tuny uhlíku se pohybuje kolem tří stovek amerických dolarů. A Česko může nabídnout k prodeji 30 megatun oxidu uhlíku ročně. A to už se ceny pohybují v řádu miliard korun. Ministr životního prostředí Miloš Kužvart projevuje přímo obchodního ducha, když doporučuje vyčkat s prodejem, neboť hodnota ušetřených emisí prý půjde výrazně nahoru. Podle ministra by takto získané peníze mohly pozitivně ovlivnit celkovou platební bilanci České republiky a část z nich by samozřejmě šla také do resortu životního prostředí.

Že to všechno zní jako fantasmagorie? Ale vůbec ne! Celý handl s emisemi škodlivin je skutečně myšlen vážně. Evropská unie chce s emisním obchodováním začít do tří let. Čeští odborníci doporučují rozjet obchod nejdříve doma mezi podniky a v roce 2005 ho přenést na mezinárodní pole. Leckdo si samozřejmě zákonitě položí otázku, jaký smysl mají potom dohody z Kjóta, které předpokládají snížení celkové emise na celé planetě. Bohaté země si prostě koupí od chudší země její ušetřenou kvótu a budou dál v neztenčené míře pouštět škodliviny do ovzduší. Což o to, Česko může na handlu se skleníkovými plyny pěkně vydělat. Navíc, až začne naplno pracovat atomová elektrárna Temelín, bude možné ještě více snížit emise škodlivin, protože některé tepelné elektrárny - největší znečišťovatelé ovzduší a producenti skleníkových plynů - budou muset prudce omezit provoz. Jako obyvatelé planety Země na tom ale budou Češi stále stejně. Handl s plyny by se ovšem dal využít politicky. Všichni protivníci sociální demokracie by jí v předvolební kampani mohli omlátit o hlavu někdejší proslulý výrok Miloše Zemana, že pravicové Klausovy vlády zanechaly po sobě spálenou zemi. Oxidy uhlíku, jak známo, vznikají spalováním. Jenže v Česku přece po roku 1990 emise naopak prudce poklesly, tak jakápak spálená země?