Pouze gesto

16-07-2001

Po dvanácti letech od pádu komunistického režimu probíhají nové lustrace. Několik tisíc úředníků všech ministerstev je prověřováno, jestli nemají přece jen nějaký ten záznam o spolupráci s někdejší Státní bezpečností. Stejně tak mají být prověřeni všichni soudci a státní zástupci. U nich to bude už potřetí. Jak uvádí Zdeněk Vališ, vládní aktivita budí spíše dojem alibistického gesta. Udivuje pouze tím, že právě sociální demokraté patří k ostrým kritikům samotného lustračního zákona.

Impulsem k vládní iniciativě se stala nedávná aféra s více než stovkou negativních lustračních osvědčení, která byla začátkem devadesátých let neoprávněně vydána některým pracovníkům bývalé vojenské kontrarozvědky. Ale bůhví, jak to s těmi osvědčeními vlastně bylo. Šušká se leccos, mediálně nafouklou bublinu prošetřuje policie. Možná nebudou daleko od pravdy ti pozorovatelé, co uvádějí, že lustrační proces po česku se z různých důvodů zvrhl v trapnou šarádu a frašku. Dokonce už čím dál častěji zaznívají pochyby o účinnosti samotného zákona. Jednak nebyla nikdy předložena žádná analýza, která by jednoznačně dokazovala, že novou demokracii ohrožují představitelé starého režimu, takže prý je vlastně nemožné reálně ověřit, zda lustrace skutečně ochránily demokratické instituce před vlivem starých struktur. Na nejcitlivějších místech, pro něž byly lustrace výslovně zamýšleny, proběhly rozsáhlé personální změny ještě před tím, než vešel lustrační zákon v platnost. Další lidé odešli v předtuše lustrací sami, a tak bylo v první polovině devadesátých let na základě samotného lustračního zákona propuštěno v celé zemi asi jen sto osob.

Prolustrováno bylo v té době už více než 300 tisíc lidí. Jednak byla pozornost veřejnosti, možná záměrně, zaměřena výhradně na spolupracovníky StB, ať už vědomé či nevědomé. Méně však už na její příslušníky, často sloužící novému režimu. Vždyť právě jim byli udělovány četné výjimky ze zákona. Jednak jde lustrační zákon hezky obejít, například formou externí spolupráce nebo ve funkci mocného poradce. A v neposlední řadě je nutné připomenout, že lustrační zákon se nevztahuje na soukromou hospodářskou sféru. Jeho jediný efekt tak vlastně spočívá v tom, že pouze alibisticky rozdělil společnost na "spravedlivé" a ocejchované. Ani v nejmenším ovšem nemohl zabránit tomu, aby se z útrob oné většinové společnosti "spravedlivých" vyvalili nejrůznější zloději a podvodníci, stejně jako nedemokratická lůza všeho druhu. Ti všichni jsou z pohledu lustračního zákona čistí.

Na druhé straně nějaký nešťastník, kterého pod nevybíravým nátlakem přinutila k podpisu vázacího dokumentu bývalá tajná policie, a který třeba ani nikdy na nikoho skutečně nic nedonesl, a za posledních jedenáct let poctivě pracuje, neukradl ani korunu a ctí pravidla demokracie, má zkrátka smůlu. Je společensky ocejchován. Zajímavé je, že právě sociální demokracie měla v posledních letech, ostatně stejně jako prezident Václav Havel, silné výhrady vůči prodloužení platnosti lustračního zákona. Rozhodnutí vlády znovu lustrovat už jednou lustrované úředníky a už dvakrát lustrované soudce a státní zástupce proto budí rozpaky. Vláda se brání tím, že jde jen o dílčí kontrolu a nikoli nové kolo lustrací. Jenže zjistit, zda někde ve státní správě ještě nepracuje někdo z oné více než stovky lidí, kterým bylo na přelomu let 1991 a 1992 vydáno negativní osvědčení šlo určitě i s menším humbukem. Jisté je, že v žádných významných funkcích nejsou. A polapit po deseti letech pár bývalých kontrašpionů, dnes víceméně čičmundů, by byl vzhledem k vynaloženým nákladům a námaze velice hubený výsledek. Celá akce proto vyvolává spíše dojem alibistického gesta.

16-07-2001