Profesor to vysvětlí

Předseda sněmovny a ODS Václav Klaus slaví šedesátiny. Je to hezké osobní jubileum, ale časy, kdy si je s politiky téměř povinně připomínal celý národ, jsou už pryč. Přesto se ještě nikdy od listopadu 1989 nevzbudily narozeniny politika takovou pozornost, jako nyní. Jak uvádí Zdeněk Vališ, Václav Klaus je prostě nejpozoruhodnější postavou na české polistopadové politické scéně.

Mnoha lidmi nejprve nekriticky opěvovaný a většinou i těmi samými posléze nekriticky zatracovaný a nenáviděný, to je Václav Klaus. Kdysi jednoznačný symbol návratu do vyspělého světa, dnes prý vlajkonoš tzv. české cesty, která se pro některé komentátory stala synonymem provinciálnosti a čachrů o moc. Na Klausovu hlavu se snáší kritika téměř za vše, co se v polistopadové éře nepovedlo, co vyústilo v různé nešvary, se kterými se dnes země potýká. Vesměs jde o kritiku ve stylu známého rčení o generálovi po bitvě. A často jsou nejostřejšími kritiky ti, co sami v uplynulých letech na nejrůznější problémy zadělávali a dnes se ke svému jednání nehlásí, popřípadě ho ospravedlňují objektivními příčinami a vůbec specifikou doby.

Je poněkud farizejské předhazovat Klausovi, že společnost podlehla svodům korupce, tunelářství a daňovým podvodů, protože si proti nim včas nevytvořila legislativní obranu. Vždyť přece celý resort spravedlnosti měla v Klausovým vládách propachtována ODA, jedna ze stran dnešní čtyřkoalice. A stejná strana držela v podstatě v rukou celou organizaci privatizace. Lidovci zase šest let vládli zemědělství a obraně. Na ministerstvu vnitra trůnil léta Jan Ruml, pozdější zakladatel Unie svobody. Ministry v Klausovým vládách ale byli i další dnešní uninisté.

Hlavním architektem transformace, především té ekonomické, byl samozřejmě Václav Klaus. O správnosti jím prosazené koncepce existují z dnešního pohledu oprávněné pochyby. Kdo z dnešních kritiků je ale vyslovil už tehdy začátkem 90. let? Ani Zemanův projekt tzv. zaměstnaneckých akcií není možné brát z dnešního pohledu jako smysluplnou alternativu. Pokud lze Klausovi něco skutečně klást za vinu, pak je to zejména jeho přezíravý postoj ke středoevropské spolupráci postkomunistických zemí a jeho nepříliš diplomatické vystupování vůči Evropské unii. Zahraniční politika vůbec nebyla silnou stránkou Klausovy vlády. Českou republiku zřejmě poškodila mnohonásobně víc než tolik démonizovaná opoziční smlouva se sociální demokracií na domácí scéně. Možná už po příštích volbách budou někteří z kritiků smlouvy vzpomínat s jistou nostalgií na čtyřleté období vnitropolitické stability, které smlouva vytvořila.

ale i v novém vedení sociální demokracie může politickou scénu v Česku nehezky rozkymácet. ODS se Klause nevzdá ani náhodou. Je totiž to nejcennější, co může strana voličům nabídnout. Pro hodně z nich zůstává Klaus tím Klausem, jakým byl už v roce 1992, tedy člověkem, který se nemůže mýlit. Takový člověk je stoprocentní zárukou dosažení zářných zítřků. A pokud něco hodně zaskřípe, chyba bude v optice vidění. Ostatně jedna populární zpěvačka a velká ctitelka Klause to před časem vyjádřila bezelstnými slovy: Pan profesor nám to vysvětlí.