Snění o králi

Už podruhé v historii se 28. září slaví Den české státnosti. O novém státním svátku rozhodli poslanci loni na jaře po velice bouřlivé diskusi. Dále pokračuje Zdeněk Vališ.

V podstatě se celý spor točil kolem osoby svatého Václava. Zazněla obvinění, že česká katolická menšina se snaží propašovat Václava do velké politiky, i když premiér Miloš Zeman ironicky připomněl, že kníže měl také některé skvělé myšlenky, například odvádět ročně do Německa 300 volů, což by se dalo využít i dnes, následkem čehož by se výrazně zvýšila kvalifikační struktura české populace. Nakonec zvítězil u poslanců šalamounský kompromis. 28. září bude státní svátek, ale v jeho oficiálním názvu jaksi nebude připomenut svatý Václav. Ten spor se vlastně táhne už od první republiky, kdy proti sobě začala být stavěna dvě data osmadvacátá. Václavovské v září, vznik republiky v říjnu.

Pokusme se ale pohlédnout na tento spor z lehce humorného nadhledu. Všechny ty patálie s daty osmadvacátými možná spočívají v tom, že český trůn je od roku 1835 prázdný. Posledním panovníkem, kterému na hlavě spočinula svatováclavská koruna byl Ferdinand V. Jeho nástupce František Josef I. se už korunovací vůbec neobtěžoval a dal tak Čechům najevo, že mu nestojí ani za zívnutí. Představme si ale možný scénář v okamžiku, kdy už by veřejnosti i všem českým politikům definitivně ruply nervy z bezvýchodného stavu celé politické scény. Většina lidí jistě touží po určité národní jednotě. Tu si lze nejsnáze uvědomit s pomocí symbolů. A takový král je ideální symbol, protože je živý.

Případnou námitku, že Češi jsou národ s veskrze demokratickým cítěním, lze jednoduše odbýt připomenutím příběhu Přemysla Oráče. K vládě ho nepovolala Libuše, ale lid, který jí k tomu donutil. Což dokazuje, že Češi jsou zároveň demokraté i monarchisté. Ve 20. století, když zrovna neměli po ruce příslušníka žádné dynastie, vystačili si docela dobře i s demokratickým politikem. Stačí připomenout T.G.Masaryka nebo v prvních postkomunistických letech Václava Havla. Třeba takového Beneše už lidé jako krále nevnímali. Předpokládejme tedy, že většina národa by ve chvíli totálního znechucení všemi lídry politických stran zatoužila po králi. Kde ho ale vzít?

Domácím šlechtickým rodům by se dnes asi těžko podařilo vybrat někoho ze svého středu. Přece jen od volby Jiřího z Poděbrad se poměry poněkud změnily. Museli bychom se tedy poohlédnout po evropských panovnických rodech. Habsburkové nepřicházejí v úvahu. To by Čechům jejich pradědové neodpustili. Ale co takhle britská panovnická rodina? Vždyť předky Alžběty II. bychom prý našli už mezi Přemyslovci a její rodokmen se odvíjí přímo od českého krále Fridricha Falckého. Ten se sice na trůnu moc neohřál, ale to na věci nic nemění. Takže když si probereme královskou rodinu, zjistíme, že Charles je už zadaný a do Česka by tedy mohl nastoupit Andrew nebo Edward. Nebo některý ze synů Charlese. V takovém případě by ale král možná ještě nebyl plnoletý, a tak by se třeba Václav Klaus mohl stát regentem, čímž by se mu konečně splnil sen zaujmout místo na Pražském hradě.