Stabilita především

Jmenováním Zdeňka Tůmy za nového guvernéra České národní banky došlo zřejmě k dosud největší roztržce mezi prezidentem Václavem Havlem a částí politické scény od tzv. Sarajevského atentátu z konce roku 1997. Jak uvádí Zdeněk Vališ, v tuto chvíli je nejdůležitější zajistit stabilitu ústřední banky.

To, že o guvernérovi České národní banky bude zřejmě rozhodovat dokonce Ústavní soud, není pro vývoj ekonomiky a potažmo pro české národní zájmy vůbec povzbuzující zpráva. Prapříčina současného stavu je všeobecně známa: Česká národní banka je už delší dobu objektem politických hrátek. A jak je rovněž známo, jakmile se v Česku něco zpolitizuje, jde věcná a odborná podstata sporu stranou. V tomto případě více než o spor šlo zpočátku spíše o docela užitečnou diskusi, jak rozumně upravit vzájemný vztah politiky a peněžnictví, aby se oba pilíře státu efektivněji podpíraly a nenarušovaly statiku společného domu. Stanovení inflačního cíle, které je doménou ústřední banky, není rozhodně žádná prkotina. Vždyť jeho nastavení přímo ovlivňuje spotřebitelské ceny a nepřímo úrokové sazby, které podněcují či brzdí ekonomickou aktivitu v zemi. Případné zakotvení pravidla konzultovat inflační cíl s vládou tedy nepostrádá logiku. Ostatně tato praxe je už běžná v Evropské unii, aniž by to vyvolávalo obavy o nezávislost evropské ústřední banky. V tuto chvíli ovšem není ani tak důležité zjišťovat, kdo má na současném stavu větší vinu, kdo komu namydlil schody či kdo z koho dělá šaška. Vinen je šéf sněmovny Václav Klaus, který tažení proti ústřední bance zahájil a vyhrotil návrhy na omezení pravomocí prezidenta i guvernéra. Vinen je premiér Miloš Zeman, který na Klausovu hru přistoupil, i když k tomu měl možná ušlechtilejší motivy. Vina může padnout na Václava Havla, který svým dlouhodobým angažováním se v bankovní kauze vzbudil podezření, že straní určité názorové a mocenské skupině v pozadí. A bez vinny není ani čtyřkoalice, která původně užitečnou diskusi o postavení ústřední banky svedla na vedlejší kolej a dokonale rozmělnila. To vše není teď podstatné. Daleko důležitější je, zda politikům dojde, že křehká česká ekonomika sotva snese kolize, jaké si mohou ještě tak dovolit ty robustnější a zdravější. Stabilita ústřední banky, jednoho z mocenských pilířů státu, je mimořádnou hodnotou pro jakoukoli zemi. Pro Česko to platí tím víc. Jen tak mimochodem. V živé paměti je ještě šok, který nedávno utrpěli čeští politici, pozorovatelé i veřejnost po zveřejnění pravidelné roční hodnotící zprávy Evropské komise o připravenosti Česka na vstup do unie. Vzápětí ale měli Češi možnost seznámit se s jinou studií, kterou vypracovaly Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Deutsche Bank a rakouská Raiffeisenbank. A tento dokument pohlíží na kandidáty vstupu do unie jinak než Brusel, protože finančníci věnují větší pozornost inflaci, úrokovým sazbám či stabilitě kursu. A v tomto ohledu pohlížejí na Česko jako na středoevropskou jedničku. Že je to zásluha především České národní banky, nelze pochybovat.